Před dvěma týdny jsem trávil na kolegově chatě na Moravě a samozřejmě jej alespoň v myšlenkách věnoval starým autům. Myšlenky se malinko zhmotnily tím, ze jsem cestu na chatu pojal jako cíl a rozhodně se na ní svým prvorozeným, Maximiliánem anóbrž MB 420 SEL, W 126, nehnal. Ne že bych se netěšil na kolegu a další kamarády, jen jsem prostě nevytlačoval auta před sebou ze silnice, neproklínal každou červenou a nechrlil uvnitř kabiny nadávky na kamióny v kopcích. Jel jsem, dá se říct, na spotřebu.
Tím pádem jsem do cíle dojel, odpočatý a plný zážitků. Představte si totiž, ze jsem potkal asi 15 veteránů! Bylo na co koukat, pozdravit se a kolegy a bylo nad čím přemýšlet. Třeba jak budu psát tento článek. Uvažoval jsem, že pokud bych u sebe měl foťák, mohl jsem napsat článek i s fotkami, co jste cestou potkal. Jel jsem ovšem sám, takže bych to nezvládal. Dokážu za volantem jíst, pít, kouřit, líbat se, ehm telefonovat, ale fotit zrcadlovkou, to bych opravdu nedal.
Proto když jsem cestou zpět potkal přede mnou kolonu způsobenou podivným pomalu se plížícím pekáčem s podvalníkem, zpozorněl jsem. A když to zastavilo u krajnice, aby to dalo přednost (!) všem těm spěchajícím, neváhal jsem. Ani 50 metrů od nich jsem zaparkovat i já. A ejhle, on to byl Mercedes! V životě jsem takový neviděl, ale to zatím není nic neobvyklé. Při mém nízkém věku…
Pánové se vraceli z Cihelen 2012, kde si hráli na čeťáky a raubáky kolem prvorepublikové betonové pevnosti. V původně hasičském voze, nyní předělaném na něco jako radiovůz, převáželi i sapiky, uniformy a další propriety dokreslující atmosféru doby po mnichovské zradě. Museli to být ohromní nadšenci, protože jet s tímhle až odněkud od Prahy, honit se mezi umělými výbuchy v tricetistupňových vedrech s flintičkou a v mundůru, to chce opravdu velké srdce.
Zcela povrchně jsem se dozvěděl, ze jde o Mercedes Benz L 1500 S, kterému nenechavci sebrali původní budíky, ale jinak je auto vcelku v originálu. Udělal jsem pár fotek a něco mě pudilo jet dál….
Stodevadesátka
… Až jsem po pár obcích narazil na parkovišti před supermarketem na dalšího oldtajmra. Nebyl jsem líný vrátit se na nejbližším kruháči zpět a již při parkování jsem poznal, ze jsem udělal dobře. Majitel mě srdečně pozdravil ještě jsem ani nezastavil, vida hvězdu na mé kapotě. Na té jeho se skvěla totiž také.
Takhle nějak jsem poznal pana Chalupu a jeho Mercedes Benz 170 V, W136, vyrobený v roce 1944 v modelu roku 1936. Jde navíc o vylepšený model z let 1044-45 s kódem W 136 I nebo II. Na zadním sedadel skvěle zachovalé ho interiéru se mu ještě považovala vlajka s orlicí, kterou měl při zabírání sudetské pevnosti v roli vysokého důstojníka wermachtu upevněnou v držáku na blatníku svého krásně zrenovovaného vozu. Pracoval na něm myslím 5 let, z nichž dva sháněl dokumentaci, i přímo z fabriky a za ťežká prachy, aby bylo všechno jak má být. Vůz byl improtován z Německa někdy v roce 2000 českým mercedesářem, od kterého jej právě pan Chalupa koupil.
Pak nás dojela ona dodávka v kamufláži a já se dozvěděl, že i jejím majitelem byl právě pan Chalupa. Proto to puzení jet dál…. Původně jela stodevadesátka na podvalníku taženém L 1500, v tom vedru a přes ty kopce se pánové rozhodli nezatěžovat příliš dodávku, takže ji pan Chalupa vedl po vlastní ose. Ještě mi k náklaďáku dodal, že byl původně v roce 1943 přidělen k Luftwaffe jako letištní speciál, prezentovat jej lze i jako spojovací, štábní nebo sanitní speciál. Udělal jsem tedy pár fotek a domluvil se, že jej někdy navštívím a pokecáme trochu víc. Těším se já a samozřejmě se tešte i vy.
P.S. Všimněte si, jak je MB 170 zaprášená. Pan Chalupa chtěl před focením auto prachu zbavit, ale já jsem trval na tom, že pokud byl tento krásný automobil plnit tak ušlechtilou misi, jako je připomínání dějin, musí to být zdokumentováno po pravdě.