Historic setinová rallye

Vyčítalo mi pár přátel, že jsem nepsal o kokořínské zimní rallye, ani o setinové rallye Seven castles, neboli sedmihradské. Inu, pracovní úsilí vyžadovalo mé síly jinde a dnes už tato témata mohly by se zdát vyčpělá. Nebudou, pokud změníme optiku.

Tyto dvě akce mají totiž něco společné a něco jiné, jak už to bývá. Společné je samozřejmě měření času na daném úseku jakožto hlavní téma na soupeření. Společné pro ně je i to, že jsem vždycky vystresovaný jak prvnička a jen stěží hledám klid. Mé magické óm zní spíše jako volání o pomoc než duchovní spojení s universem.

Představte si třeba, že letos mi má drahá polovička 10 minut před startem Kokořínska Historic, kdy kromě sebe musím uklidňovat i spolujezdce Jiřího, volala, že nemůže vycouvat s autem z garáže, protože jsem zcela nevhodně (tak něžně to neřekla) umístil u zdi pneumatiky. Byla to velká škola rozdílného přístupu k řešení problému muži a ženami, jestli víte o čem mluvím.

IMG_1668 IMG_1647

Stejně tak i na sedmihradské jsem po osmi hodinách jízdy zjistil, že mám stresem celou dobu ramena v poloze „co já vím?“ a že už mě docela bolí za krkem i hlava. Opravdu by mě zajímalo, jak to řeší ostatní závodníci. Všichni na mě působili strašně bohorovně.

Kokořínsko se ovšem odehrává na výrazně menším území a má to své kouzlo. Několikrát vás protáhnou těmi samými silničkami v různých směrech, takže se může stát, že potkáte soutěžící auto v protisměru, odbočující doleva i přijíždějící zprava. To jednomu prověří schopnost spolehnout se na vlastní úsudek, koukat pořádně do roadbooku a nejet jak ovce za někým jiným. Roadbook navíc obsahuje jen skutečně důležité body trasy.

Naproti tomu roadbook Seven castles obsahuje každý začátek vesnice, každý železniční přejezd, výmol, stopku nebo kruháč. V

Praze po pravém břehu od Mostu Míru až pro Jiráskův Most bylo v roadbooku zaznačeno asi 12 bodů. Při tom množství, přiznám se, neměl jsem jako navigátor čas koukat se na ony hrady a kochat se výhledy. Prý ovšem je tento způsob typický pro zahraniční prestižní rallye. Budu to muset ověřit. Prozatím důvodům nerozumím.

Seven castles rallye je vedena částečně i po docela frekventovaných místech Prahy, naproti prázdným silnicím kokořínska, takže musíte předpokládat i nějakou tu zácpu a přízpůsobit jí i jízdu ve volných úsecích, abyste dodrželi časový plán. Na jednu stranu jsem nechápal, proč musíme jet plným nábřežím, pak mi došlo, že se tím dosáhne značná pozornost a efekt krásných aut pro oči pražanů i turistů. Něco jako: „Hele to mám káru, co?“

Rozdíl v hodnotě aut mezi oběma rallye byl totiž dost značný. Na hrady jsem se s mým „závodním“ Maluchem neodvážil …

IMG_2408

Nyní k měřeným úsekům. Kokořínsko má v každé etapě erzetu, kterou jedete dvakrát na stejný čas. Její délka je i několik kilometrů a v ní můžete klidně taky zakufrovat, protože i uvnitř se řídíte roadbookem. Sedmihradka má měřené úseky řádově ve stovkách metrů. V tomto případě jsme nepřišli na to, jak na to. Odhlédnu-li od mé lajdáckosti kombinované se závodním stressem vedoucím k tomu, že na stopkách máčknu blbý čudlik a zjistím to až 20 m od startu, nevím jak bych to měl dělat, abych odpočítával vzdálenost v čase. Ještě jsem nezmínil, že odhad na vzdálenost mi Pán Bůh nenadělil. Naše měřené úseky byly spíše o štěstí než o umění.

Když jsem se po závodě pídil na internetu po nějakém návodu, narazil jsem na zajímavý článek z dávné minulosti. Třeba z roku 2002. Autor si posteskl, že měřené úseky jezdí čím dál víc lidí se stopkami a pořadatelé i když to vědí, z falešného kamarádství narušitele podmínek soutěže nediskvalifikují. Prý „Quo vadis, setinové rallye?“

Dnes se gentlemansky část posádek zaváže, že bude používat pouze mechanické stopky a vyhlásí se jim zvláštní kategorie. Koukal jsem na ně jako na hrdiny, že se spolehnou na nepřesnou mechaniku …. Inu, časy se mění. Je to stejné, jako googlit odpovědi na znalostní otázky na smartfónu.

Přiznávám však, že projet měřené úseky bez stopek a pro měření času si třeba jen zpívat, to musí být UMĚNÍ! Už jen najít závodníky ochotné se gentlemansky zavázat, že nebudou odhodí jakékoliv časoměrné zařízení …. Půjdete někdo do toho?

Veteráni Litvínov

Líbila se nám s Jiřím Alfa na prodej. Uvažovali jsme, že do ní půjdeme. Inu domluvili jsme setkání a zajeli po služební návštěvě Chomutova ještě do Litvínova. Věděli jsme, že prodávající má na ruce víc aut a očekávali něco na způsob autobazaru.

Ovšem již dohadování o místě setkání nás zarazilo. Prý budova u nádraží s velkým nápisem Veteráni Litvínov. Když jsme ji našli, viděli jsme, že si někdo plní sen a že mu tak trochu můžeme závidět. Taková menší hala u menšího nádraží a před ní odstavené projekty, které by asi bylo zbytečné cpát dovnitř. „Naše“ Giulia byla ovšem uvnitř.

Tam když jsme vstoupili, huby se nám rožířily do úsměvu, jak se to jen v takových institucích může stát. Nebylo to sice Národní technické co do kvality, raritnosti a významu, ale o to víc z prostoru bylo cítit lidské snažení, radost a vztah k vystaveným exponátům. Na internetu jsme chvíli předtím zjistili, že pánové se dali dohromady teprve nedávno a dali vzniknout v podstatě významnému litvínovskému kulturnímu magnetu. O víkendech, kdy jedině mají otevřeno, prý pořádají školy a jiné skupiny návštěvy „do muzea“.

Vstupní hala je přizpůsobena jako místo pro setkávání členů a z ní na dvě strany vybíhají křídla s autoexponáty. V jednom žijete socializmus, ve druhém zase západní svět. Všude jsou automobily a další vozidla doplněná spoustou retro exponátů – hraček, televizí, tříkolek, plakátů, rádií, katalogů. Na dlouhém „schůzovacím“ stole lze vidět několik sad nádobí, jaké si ještě pamatuji já z domu nebo od babičky. Moc hezká je malá samostatná místost ihned za vchodem. Normálně by do ní buď nešlo nic dát, nebo jen nějaké krámy, autokosmetika apod. Litvínovští v ní ovšem zřídily malý retro obývací pokoj i se sedačkou, konferenčním stolkem, televizí atd. Chybí snad jen kytice hřebíčků ze závodních oslav MDŽ.

IMG_3541

Alfu Romeo Giulia jsme nakonec nekoupili. Ne že by nebyla hezká, i peníze byly přijatelné. Nám se ale s Jiřím nechce teď brát další projekt ani na drobnou renovaci. Po mé audině, do které stačilo udělat jen běžný servis, stála zlomkovou cenu a dá se na ní bezstarostně jezdit, jsme trochu zlenivěli. Alfa byla sice v pěkném stavu, interiér byl dokonce nádherný, ale něco práce se zadními lemy blatníků s odlupujícím se lemy na ní bylo. Motor jsme, přes všechna ujištění prodávajícího a jeho ruku v ohni, prostě neslyšeli. Tak jsme od záměru upustili. Zase jsme ušetřili … Pokud by ovšem někdo na ni měl chuť, protože je opravdu v našich končinách jen málo vídaná, netuctová a té práce (snad i díky údajně dobrému motoru) na ní nebylo mnoho, doporučuji ji.

Ostatním doporučuji najít si chvilku čas a do Litvínova se do muzea veteránů podívat.

 

Sedmá Křenovická jízda

Mohl bych napsat obvyklou reportáž o srazu, jako v mnoha jiných médiích. Vypadalo by to takto:

V sobotu 16.7.2016 se konal již po sedmé známý jihočeský závod veteránů Křenovická jízda v Křenovicích u Písku. Osmaosmdesát účastníků si změřilo síly v orientačním závodě vedeném po nádherných silnicích okolí Křenovic a písecka. Jízdy se účastnilo celkove 200 aut. Po závodě si všichni pochutnali na výborných klobásách a katově šlehu od místních dobrovolných hasičů, kteří pro tentokrát vyměnili stříkací hadice za vařečky.

Vtipné? Ani mi to nepřijde.

Zkusím to letos tak, že na blogu budou o Křenoviské jízdě články dva. Tento můj, z hlediska spolupořadatele. Druhé hledisko přidá kolega Vítek Čermák, který nás letos svou návštěvou poctil poprvé.

Já se zejména podělím o zážitek, že letos jsme museli vyvinout výrazně méně úsilí pro uspořádání našeho vrcholného veteránského svátku roku, a to skutečně díky místním hasičům. Je totiž rozdíl dohadovat se s různými kateringy, kteří chtějí svou jistotu výdělku tvořenou zejména klubovými penězi pro případ, že by se výtvory kateringu prodaly jen nedostatečně a mít zajištěnou stravu lidmi, kteří mohou prodat jídlo za lidovku a ještě mít z výdělku radost. Katering nám skutečně dělal vždy těžkou hlavu.

Podařilo se nám zajistit konečně skákací hrad pro děti, můj dlouhodobý sen. Pomohli jsme si navzájem s realitní kanceláří RE/MAX. Měl jsem velkou radost, že hrad byl v permanenci celý den – obsypán dětmi.

Obrovskou radost jsem měl, když jsem viděl spoustu zcela nových tváří a zcela nových vozů. Znáte tu nudu, když přijedete na akci a je tam furt to samé? Ti samí lidi, ta samá auta, ty samé klobásy, to samé pivo? Maximálně o někoho míň, koho už to přestalo bavit? I letos se nám učastnická obec rozšířila a obměnila, ovšem výrazně víc než kdy jindy. Že by mocný to facebuk? Těžko říct, marketingový průzkum jsme si nedělali. Můžeme se tedy pouze domnívat a nafukovat, že dobrá práce o sobě dá vědět sama.

Pamětní listy jsme letos nedělali. Vloni nám jich tři čtvrtiny zůstaly nepovšimnuty. Usoudili jsme tedy, že už o ně lidi nemají zájem. Pokud někdo postrádal tuto tradiční součást jízdy, omlouváme se mu. Našli jsme si sami ještě pár dalších drobných rezerv, ale není důvod je prát veřejně. Raději se z nich poučímě pro příště.

Tady je pár fotek z prvního úkolu. Docela se osvědčilo udělat jej hned na startu a dát tak seřazování zábavný šmrnc. Letos spolujezdci strkali za jízdy do pivních flašek kovovou šroubovnici tak, aby flaška nespadla. Jen si představte, co všechno se muselo zkoordinovat, aby byl úkol splněn úspěšně. Dost posádkám se to povedlo.

Zbývá než poděkovat partnerům – obci Křenovice, křenovickým hasičům, firmám RE/MAX a ZASPAS za přítomnost a spolupráci. Poděkuji i sám sobě, že jsem zvládl již po několíkáté odmoderovat celý sraz a trpělivě odpovídat na všetečné či rýpavé dotazy a taky za hodnotné ceny pro vítěze ze skladů www.veteranskyeshop.cz.

Německý Rekord …

101-0185_IMG

Už je to pár let dozadu, ale furt na něj vzpomínám. Pokaždé, když jsem v něm jel, připadal jsem si jako německý podnikatel, který obchodoval s kazeťáky a vůbec elektronikou („Hi-Tech“), vyrobenou v Japonsku v sedmdesátých letech. Nevím, proč zrovna to, ale nějak mně to na to sedí.

K Rekordu jsem přišel jak slepý k houslím. Volal mně kamarád, který byl v té době milovníkem Fordů Taunusů. Měl jich několik a Rekorda neměl kam dát. Byl nabízený za pár korun a flašku dobrého vína. Dostal jsem kontakt na majitelku, která ho vlastnila posledních dvacet let. Přímo zajásala, že se na něj někdo ozval. Říkala, že do dvou dnů si pro něj musím přijet, jinak jde do šrotu. Když jsem se zeptal, zda-li bychom nemohli počkat alespoň na víkend, který je za tři dny, odpověděla mně, že v žádném případě. Doslova řekla: „To vůbec nepřipadá v úvahu, pokud si pro „Píďu“ (tak mu říkala) nepřijedete do čtvrtka, musím ho dát do šrotu. Byla by to věčná škoda, ale pozítří si jdu pro nového Logana a garáž mám jen na jedno auto. Nemohla bych se koukat na to, jak stojí přes noc venku.“ V tu chvíli mně proběhlo hlavou, že se bavím s někým na úrovni třetího stupně poruchy mozku. Nemůže jednu noc stát na dvorku? Tak ho radši dám do šrotu … To dá rozum ne ?!

opel6opel8

Udělal jsem vše, abych automobil získal a po příjezdu mně bylo vše jasné. Paní bylo 78 let a nejspíš na mě použila taktiku, aby s „Píďou“ měla co nejmenší starost a prodej proběhl co nejrychleji. Musel jsem ji obdivovat, že v tomto věku byla tak vitální a hlavně měla chuť koupit si nové auto a jezdit s ním. Prý se jela občas projet jen tak, když neměla co dělat. Při zkušební jízdě mě nepustila za volant, protože automobil zatím nebyl můj a kdybych ho naboural, jak by k tomu přišla.

Musím ale říct, že mně to vůbec nevadilo. Jela jak z praku a cesty kolem Svitav měla opravdu najeté. Podřazovala s meziplynem! Z toho jsem byl v úžasu a kdyby byla o „pár“ let mladší, snad bych se i zamiloval. Po návratu nebyl nejmenší důvod, proč automobil nekoupit. Po vyřešení náležitostí mě pozvala na tureckou kávu a vyprávěla, kde s ním všude byla a co s ním prožila. Při loučení se mě zeptala, jestli vím, proč ho chtěla prodat tak rychle? Odpověděl jsem, že chtěla mít co nejmenší starosti.

„Ne, omyl!“, odpověděla: „Pokud by mi stál na dvorku a já na něj pokaždé, když by prošla kolem okna, viděla, srdce by jí pukalo a snad by ho ani neprodala.“ Proto byla jediná šance a to rychlý prodej. Naposledy ho pohladila a řekla, ať už jedu. Když jsem paní viděl ve zpětném zrcátku, bylo mně jasné, že ho měla fakt ráda. Jednou rukou mávala jak o život a v druhé svírala kapesníček.

Já jsem ho měl asi rok, ale bohužel jsem byl vyhozen z garáže, kde jsem ho parkoval. Tak jsem ho musel poslat dál do světa. Mrzí mě to ze dvou důvodu. Prvním je ten, že auto bylo v perfektní kondici a druhý, slíbil jsem, že ho jen tak neprodám a prodal. Nedalo se nic dělat …

101-0164_IMG

Ale takových věcí bylo a ještě bude !

Vítek Čermák

Všichni jsme Goggo !

setkání bratrů

Končí pracovní týden a těsně před odchodem z práce mám nutkání …. ne ! Zakážu si to a v klidu odjíždím z práce. Po příjezdu domu nutkání stále přetrvává … Nedá mně to a musím se podívat, co se kde objevilo nového. Teď se asi ptáte, co nového? Je jasné, že myslím na ty staré herky. Tak ještě jinak, pod pojmem staré herky vás může napadnout spoustu věcí, ale opravdu myslím na ty staré káry. Nevím, jestli to znáte, nechcete a třeba ani nemůžete nic koupit, ale stejně se podíváte. Klasifikoval bych to jako určitou nemoc s diagnózou „co kdyby se objevilo něco strašně zajímavého a strašně výhodného na kup“.

Při rychlém rolování inzercí mě praštilo do očí něco malého, zeleného a tak trochu i roztomilého. Po rozkliknutí, ohledání všech fotek a popisu se mě zmocnilo nadšení. Byl zde nabízen Goggomobil T350ccm. V našich vodách poměrně nevídané auto. Na fotce bylo foceno proti garážovým vratům a naskytovaly se dvě varianty. Buď má dotyčný opravdu obrovské vrata minimálně na autobus 706 RTO, anebo má standardní vrata od garáže a prodává něco děsně malého. Varianta B byla ta správná. Goggomobil je z kategorie microcaru. Stále jsem si procházel fotky a srovnával s realitou nabízenou ve světě. Vypadalo vše k neuvěření. Goggo jsem nechtěl zatím kupovat, ale potřeboval jsem o něm zjistit co nejvíce. Proto jsem se naladil do role potencionálního kupce a vytočil jsem číslo uvedené v inzerátu. Na druhé straně telefonu, a vlastně i republiky, jsem zjistil, že je opravdu vše tak, jak je psáno. Po položení telefonu se mě zmocnilo lochtání v břiše a z falešného volajícího kupce se ze mě pomalu stával opravdu potencionální zájemce. O víkendu jsem nedělal snad nic jiného, než prohledával knihy, seděl u počítače a snažil se zjistit vše, co šlo. Nebylo toho málo. Goggomobil vycházel z automobilky GLAS, která byla následně pohlcena automobilkou BMW. Proto na řadě Goggomobilů najdete nálepku se slovy „ já jsem také BMW“ nebo „nedovoluj si, jsem BMW“. V padesátých a šedesátých letech výrobců v kategorii microcar najdete spoustu. Mezi nejznámější patřil Messerschmitt, Peel a jejich legendární P50 (dodnes nejmenší homologované vozidlo pro provoz na pozemních komunikacích). BMW mělo svojí Isettu a spoustu dalších. Goggomobil vyráběl 4 karosářské varianty. Variantu Limo s označením T. Coupé s označením TS. Dodávku TL a sporťák laděný do okruhové placky Dart. Tato mikro auta se vyráběla kvůli dostupnosti pro všechny a jejich jednoduchosti na údržbu a ovládání. Limo T350 v roce 1956, ze kterého je tento kousek, stál 2500 marek. Pokud jste byli labužníci a chtěli jste si dopřát kvalitní mono hudební soustavu, příplatek byl v té době 250 marek. 10% z ceny automobilu nebylo zrovna málo, že ?

transportPo pár telefonátech bylo jasné, že se na něj přinejmenším vyrazím podívat. Návštěvu jsem neponechal náhodě a chtěl jsem jet vybaven tak, abych si ho případně mohl odvést. Otázkou bylo ale jak ho transportovat? Časté problémy jsou spíše opačného rázu. Chcete převést něco tak velkého, že se to nevejde na přívěs či odtahovku. Já jsem řešil přesný opak. Goggo je tak malé, že všude propadne. Proto jsem ještě jednou vytočil majitele, zda-li s transportem Gogga nemá zkušenosti. Měl a poradil mně, ať si seženu dodávku, prý se tam vejde jak nic. Myslel jsem, že si dělá srandu. Našel jsem si rozměry, zajel změřit dodávku a zjistil jsem neuvěřitelné. On se tam opravdu vejde ! V tu chvíli jsem se nazval úchylem, že mě chytlo něco tak malého. Jen pro představu, pokud byste chtěli odvést motocykl se sidecarem, měli byste u většiny strojů s tímto způsobem přepravy díky omezené šířce fakt problém. Po příjezdu na smluvené místo tam opravdu stál. V malé garáži na běžný automobil, ale pro Goggo ? Garáž jak hrom! Stál uprostřed a já na každou stranu otevřel dveře dokořán a stále jsem kolem něj mohl chodit. Po vyřízení potřebných náležitostí jsem najel Goggem do půjčené dodávky a vyrazil domu. Snad každou benzínku jsem si musel zastavit, pod záminkou že musím zkontrolovat, jestli se mu tam něco nestalo. To ale nebyl ten pravý důvod, tím jsem si to jen ospravedlňoval. Ve skutečnosti šlo o pohled, který se naskytl, při otevření bočních dveří. Uvnitř stálo fakt auto. Každou zastávkou se prohlubovala moje vášeň vůči Goggu. Je to prostě kára se vším všudy.

trocha poezie

Každý kdo nevěří, že se do něho vejde, může to u mě zkusit. Jen musí dávat pozor, aby špičkou boty nevykopl žárovku v předních reflektorech.

Jak jsem to říkal na začátku? Všichni jsme „dží – ou – dží-dží-ouu“.

 

goggo s mlokem

Jeee, Mesersmith je ještě menší …

 

tachometr

Všimli jste si, že ta „stodvacítka“ není vůbec ošoupaná ?

FullSizeRender

Mocný dvoutaktní dvouválec, který při rozjezdu míchá „čičikstouny“

Jaký byl 3. sraz socialistických vozidel?

 Ohromný. Velkolepý. Snad tak velkolepý, jako se socialismus snažil vypadat.  Pořadateli Petrovi Jirsovi se podařilo dostat do areálu Kempu Hnačov na 560 vozidel, což je uznaný rekord zapsaný do Guinessovy knihy rekordů. Komisař pelhřimovské agentury Dobrý den byl u toto a zápis osvědčil. Petr byl na to patřičně pyšný a já se mu nedivím. Naopak mu to přeju, protože i tenhle detail činí ze srazu socialistických vozidel něco jiného než obvyklé akce tohoto druhu.

IMG_2825     IMG_2844

Neobvyklý byl i program mimo tradiční disciplíny jakou je spanilá jízda či nějaká soutěž. Po celý den hrály na pódiu různé skupiny žánry napříč hudbou, chybělo snad jen smyčcové kvarteto s vrcholnými díly Bohuslava Martinů. To by se ovšem asi bavil málokdo a o zábavu jde Petrovi vždy v první řadě. Kromě konzertů ještě připravil pro všechny akrobatické vystoupení na čtyřkolce. Do té doby jsem netušil, co by se s ní dalo dělat.

IMG_2790 IMG_2794 IMG_2774

Jelikož žijeme v Čechách, největší počet aut patřil značce Škoda. Největší objemově by asi dosáhla značka Liaz, protože parta liazáků, co jezdí do Hnačova každý rok, se letos rozrostla asi o dalších snad 5 kousků. Nechyběly Tatry 613 (603 už je asi příliš honosná aby jezdila mezi „plebs“), Trabanty v luxusních provedeních, žigulíky, Lada Samara Cabrio (tu jsem viděl podruhé v životě), vějtřasky, maluchy, volhy a warťasy. Jednoho Oltcita jsem zaregistroval, jednoho polského Fiata 125. Co je mi líto že jsem neviděl, jsou Zastavy a třeba Dacie. Kde jsou? Kam zmizely?

IMG_2888 IMG_2827 IMG_2826 IMG_2785   IMG_2792  IMG_2846

Jo a našel jsem kolegu s maluchem vodníkem. Díky němu jsem si zase potvrdil, jak luxusní auto mám. Nejenže mám vyklápěcí zadní okna a zadní stěrač, ale také madla na zavření dvěří! To ten druhý neměl! Nó, uznejte sami, že prostě nemám žádnou chudobku.

Sobotní noc jsem strávil po békání oblíbených songů od Elánů s bratry slováky, se kterými jsem se čerstvě seznámil. Asi si umíte představit, jak to probíhalo. Ráno jsem u policajta tréninkově nafoukal kolem 0,33 a lekl jsem se. To mě odradilo ještě chvíli od jízdy, přestože jsem se cítil docela fit.

IMG_2857 IMG_2787 IMG_2764 IMG_2773   IMG_2781  IMG_2865

Taková prevence se mi docela líbila a policajtovi jsem poděkoval za skvělý nápad. K mému překvapení se tvářil spíše zdrchaně, protože přesně tohle mají zakázáno a on chudák dumal, jak fouknutí dalších 10 z nás zaeviduje. Hm…pomáhat a chránit.

Zůstává jen připomenout, že další informace a fotky najdete na stránkách srazu.

V šest v práci, soudruzi!

To byla pánové jízda ….

… zpívá skupina Turbo a mě nenapadl jiný titulek pro krátkou zprávu o Veteránech na pláži.

Pro osvěžení o co šlo se mrkněte na stránky této akce, kterou jsme vymysleli s Ondrou Hájkem, Katkou Pavlíčkovou a kluci Truci již někdo loni v létě. Intenzivní práci jsme přípravě věnovali nějaké čtyři měsíce. Dojednali jsme partnery, největší radost jsme měli z pivovaru Krombacher. Ten poskytl cenu pro absolutního vítěze, což byly dvě vstupenky do VIP zóny Pirelli na Nürnburgringu na závodech F1 v příštím roce. I tato výhra posunula myslím celou naši akci do jiné úrovně než je valná většina srazů. Vlastně šlo o jakýsi festival.

Kromě obvyklého závodu, díky hlavní ceně docela náročného, jsme zakomponovali několik bodů pro veteránské srazy neobvyklého programu. Grilovací show je takovým typickým příkladem. Účastníkům i závodníkům kamarádi Jirka s Láďou ukázali, že grilování nemusí být jen o opepřené kotletě nebo havířské klobáse značky Glutaman sodný. Jejich výtvory z asijské kuchyně si okamžitě našly odběratele a zmizely jak pára nad hrncem, pardon, nad grilem.

Nebo, viděli jste někdy na veteránském sraze módní přehlídku? Pokud vím tak něco takového se odehrává pouze na Classic Show a předvádí se pouze oblečení z první republiky. Noc proti, ale tempus fugit a móda se taky lety posunula o kus dál. U nás jsme ukázali tzv. Glamour rock styl, což je například David Bowie v jeho vrcholných letech Zigiho Stardusta. Co se oblečení týče, měl jsem obrovskou radost ze spousty retro kostýmů. Lidi to prostě vzali poctivě. I já! Své apartní fialové sáčko a masařkovské sluneční brýle jsem si pořídil teprve nedávno u specialisti na slovo vzatého – Beckie Eastwood. Víte že vlastní jediného Nissana Figaro v ČR?

Nelze zapomenout důležitou roli mého Malucha! Jednak čtyři odvážní kluci změřili své síly při výměně kola na čas a jednak mě z něj vyprošťovali kluci a děvčata z PrPom při simulaci správného poskytnutí první pomoci. Představte si, že tu výměnu kola originálním heverem zvládl vítěz za nějaké 2 minuty 15 vteřin! Já jsem zase byl zmaskován pro účely simulace tak, že ještě dlouho se mě lidi ptali, kde jsem si rozbil hlavu.

IMG_0521   IMG_0520

Na jezeře u pláže, neb šlo skutečně o písčitou pláž, kde se celé podujetí konalo, zase lételi s Flyboardem. Netušil jsem, že tuhle disciplínu uvidím na vlastní oči tak brzo, co jsem ji viděl na facebooku jako virálně šířené video.

Vlastní závod si myslím taky všech sto posádek docela užilo, byť se různě ztráceli a znovu nacházeli na trase, trávili hodinu a půl v Mělníku u Alešova pekelného stroje. Kromě závodníků dorazilo i hodně aut jen tak se podívat a kouknout, jak to bude u nás vypadat. I jejich reakce byly vesměs pozitivní. Další zvláštností byla horní hranice roku výroby aut, což jsme naschvál stanovili na rok 1995. I youngtimery jsou hezká auta a jen máloco, nebo snad vůbec, se pro ně nedělá. To je škoda, majitelé byli moc rádi. Přitom přijely i předválky, socialistické i americké, německé, britské i francouzské, prostě všehochuť a ukázkový průřez automobilovou historií.

Nezbývá než se prostě pochválit, protože to za vás nikdo líp neudělá. Dobře jsme to zvládli. Stál jsem na nohou od sedmi od rána do tří do rána, protože jsem si nemohl nechat ujít diskotéku ve stylu 80tých let a někdy jsem si připadal, že jsem ji vymyslel pro sebe. Ovšem užil jsem si ji, to nemohu říct. Seznámil jsem se se spoustou nových příjemných lidí a těším se, až se znovu někdě potkáme.

Jediné, co mě mrzí, že jsem nestihl moc fotit, ovšem naštěstí mi poslal pár fotek kamarád Mirek Zajíc. Spousta fotek je v galerii stránek Veteránů na pláži.

P.S. Ještě jednou děkuji Radce, Honzovi, Jirkovi, Danovi, Petrovi, Jardovi, Alešovi, Markovi, Lubici a Radkovi za jejich fantastickou pomoc při organizace

P.P.S. Tisíceré díky patří i partnerům Outdoorchef, Electric, MiXit, Zaspas, Krombacher, Flyboard, Elišce z tejpování, RS autům, časopisům Oldtimer a Chrom & Plameny za příspěvek k fantastické atmosféře. …. a B – rink za úžasné kafe

Piáno na týden

Asi před dvěma lety mi guru Vladimír při nějaké návštěvě jeho servisu řekl, ať se zvednu ze židle, že se zajdeme kousek na něco podívat, že by mě to mohlo zajímat. Na místě vzdáleném opravdu asi jen sto metrů mi představil Jirku. Jirka mi ukázal piáno.

Mercedes W123, nikoliv Petrof, aby bylo jasno. Klasický bílý vekslácký vůz, jak jinak v dieselu. Byl na prodej. Guru Vladimír ví, na co všechno já mám chutě a za 20.000,- káčé to byla docela dozajímavá nabídka. Tyhle dvě ingredience, tedy má chuť a docela dobrá nabídka bývaly vražedné. Nemohl jsem odolat. Opět jsem se díval na vozidlo jako ve snu a viděl jsem jeho krásný lesklý lak, vyvařené blatníky a mírnou patinu v interiéru a originální Becker. Všechno jsem to viděl přesa takovou růžovou mlhu, která zahalovala současnou realitu.

IMG_8884

Z hlediska historického šo o vůz, který si Jirkův děda, tehdy pražský chirurg koupil na přelomu 70-tých a 80-tých let minulého století za tuhého socialismu. Po smrti si auto vzal Jirka a staral se o něj. Pak přišla nějaká krize a on myslel, že autu se bude dařit dobře u kamaráda, kterému jej prodal. Když ovšem rodinné stříbro potkal po půl roce, nestačil se divit nad pokročilou sešlostí. Vyplatil tedy piáno zpět a postupně dával dohromady. Pak se znovu rozhodl, že auto musí z domu, a řekl o tom guru Vladimírovi.

Plácli jsme si a další den jsme z právního hlediska uzavřeli obchod. Podepsali jsme smlouvu a já zaplatil peníze. Že ale bylo horké léto a já neměl zrovna čas a chuť jet s ním na dalekou cestu do garáže, nechal jsem jej u něj na dvorku v centru Prahy. Blížil se víkend a Jirka mi volá, že je z prodeje smlutný, protože se ohlásily nějaké jeho kamarádky, že by chtěly o víkendu na výlet. S Mercedesem. Odvětil jsem mu, že opravdu není problém, aby si jej vzal, nyní již půjčil, a popřál jsem mu s holkami krásné zážitky. „Sakra, holky ještě letí na piáno!“, pomyslel jsem si a těšil se, co v tomto ohledu potká mě. Když jsem jel po Praze Alfou Romeo Spiderem, mávali na mě jen chlapi ….

V pondělí mi Jirka podával hlášení, že auto je v pořádku. Pořád ale nechtěl ukončit telefonát a něco viselo v luftu. „Hele ….“, začal už po několikáté další téma, „pokud bys to auto někdy prodával, tak mi prosím řekni, rád jej od tebe koupím zpět.“ Odpověděl jsem, že to nebude problém, že mu určitě řeknu. „Já jsem jej v podstatě prodával pod nátlakem.“ pokračoval dál a mé právnické ucho začalo s sebou cukat. „Ona na mně tlačila má partnerka, ať jej dám z domu. Tak jsem jí po dlouhém přemlouvání vyhověl.“

IMG_8883

„Noooo, díky bohu za mou manželku, že mi nic takového neříká“ myslel jsem si já, on ovšem pokračoval dál:“…a teď v neděli sbalila kufry a opustila mě. Takže už nemám důvod nemít Méďu.“ Pro tyhle případy jsem vybaven pocitem chlapské soudržnosti a smyslem pro spravedlnost. Nezbylo mi tedy než říct, že to piáno mi zjevně není určeno a že mu jej rozhodně hned vrátím.

Do dvou dnů jsme roztrhali smlouvu, vrátily se mi peníze a my jsem zůstali s Jirkou kamarádi. V piánu jsem seděl deset kilometrů, nikdy jej neřídil a vlastnil jsem jej týden. Víc ani den.

Dvůr Vraků nad Vltavou

Jezdívám kolem jednoho baráku a fotky z přilehlého pozemku jsem publikoval na Facebooku několikrát. Stojí totiž na něm malebné zákoutí rozdělaných vraků kombi pián, nějaké renaultky 8, razdvatrojka a pár neidentifikovatelných pamětníků let devadesátých. Když jsem to zákoutí viděl prvně, stál jsem fascinovaně za plotem a nasával atmosféru neoficiálního vrakoviště. Zbytky aut stojí volně vedle sebe jak psí mršiny, zarůstají trávou neudržované parcely a kdybych se víc zaposlouchal, slyšel bych rez chroupat další kus blatníku.

IMG_8237

Podruhé jsem se odvážil a zazvonil na vrata. Měl jsem tehdy Mercedes Benz W123 240TD, takže jsem chtěl zvědět, jestli by majitel byl svolný prodat mi případně náhradní díly, kdybych jej potřeboval. Hezky jsme si popovídali, mohl bych říct, kdyby si nepovídal jen on. Já se stěží dostal ke slovu. Někdy to bývá i příjemné, pokud má takový člověk co říct. Tento pán ovšem skákal z jednoho stěžování do druhého pomlouvání, kletí na poměry a ostatní idioty, kteří si dovolí šahat do autoelektriky, které on jediný pořádně rozumí. Díly mi bohužel prodat žádné nemůže, protože ty auta zrenovuje a neví, logicky, co bude potřebovat.

To byla ostatně jeho první reakce na můj pozdrav a soudě podle okamžité reakce nebyl jsem první, kdo se o vraky zajímal.

Potřetí jsem se zastavil nedávno a zjistil, že se nic nestalo. Mršiny nadále leží v trávě pod volným nebem, jen rez notně pokročila se svou prací. Pět let od mé první návštěvy.

Pak jsem si uvědomil, že i já se chovám podobně. Ne, že bych si na všechno stěžoval, cítil se být mistrem světa přes cokoliv a všechno,  a taky nechovám své „projekty“ na zahradě. Měl jsem jich pár a nedostávalo se mi delší dobu sil vrátit jim zpět jejich původní tvar a tvář.

IMG_8367 IMG_8556

 

A tak jsem si řekl, že své vraky rozprodám. Svou myšlenku jsem díky kluci Truci dokončil někdy v březnu. Cítím se volněji. Budu ted někoho inspirovat mně podobné, aby buď

  • A) z vraků udělali do dvou let auta a zbytek vyhodili, anebo
  • B) vše pošlali znovu do oběhu někomu, kdo tu sílu najde a z prachu znovu nechá povstat Fénixe, anebo
  • C) alespoň dali vozy pod střechu, plachtu či jinak zamezili dalšímu chátrání?

I to se může stát …

Navštívil jsem onehdy známého. Je známý svou tolerantností vůči různým automobilovým značkám, přesto věrný je jen jedné. Až dosud u něj v garáži nebylo místo pro nic jiné, než pro zástupce té jediné.

Jaké bylo mé překvapení, když jsem nyní vstoupil do garáže a do očí mě praštil – Ford Capri Mk III 2.0S. Co to má znamenat? Přesedlal snad? Zanevřel na BMW kvůli zahájení výroby modelů s hnanou přední nápravou?

Důvod byl prostý. I přes veškerou snahu prorazilo bílé Capri veškeré obranné linie zásad mého známého, když se zaútočilo na jeho city. Nebyla to ovšem jeho manželka, jak byste snad očekávali, byla to tragédie skutečná, živoucí.

IMG_1513

Majitel vozu v rozloženém stavu po laku totiž bohužel umřel. Nedávno. Kolem čtyřicítky mu bylo, už kácejí i v našem lese. Jelikož se můj známý znal s rodinou, začal bratr zemřelého na něj naléhat, aby si auto koupil.

Můj známý se bránil. Nabízel, že pomůže s prodejem auta. Odmítal jej jako dar na památku po zemřelém. Odkazoval na věrnost své značce. Nic mu to nebylo platné, apel na lidskost a soucit nakonec musel zvítězit. Cena Fordu byla sice vzhledem k těmto okolnostem výrazně nízká, spíše symbolická. Možná namítnete, že v rozloženém stavu dostat auto, navíc neznámé, je až příliš velké dobrodružství. Památka a slib auto uvést do provozuschopného stavu, dokončit dílo zesnulého, však jsou nejspíše největším závazkem mého známého.

Z přátelství k předchozímu majiteli, z lásky k starým automobilům.

Další stránka » Scroll to top