Veterán? Youngtimer? Klasik? Ojetina?
Včera večer jsem opět nemohl dočkat až děti usnou, abych znovu podstoupil duševní onanii a zasurfoval si po všech možných stránkách s inzercí aut. Činnost je to velice obdobná jako když dítě přijde do hračkárny a neví samou radostí kde začít s nákupem. Já ovšem nemám koho bych tahal za rukáv, když něco nutně potřebuji. Ba naopak, své výlety do fantazií o rozšiřující se sbírce, raději před manželkou skrývám a tajím. Vyhnu se tak pichlavých poznámek v lepším případě, v tom horším pak mimořádně dotěrných dotazů, jestli náhodou něco nezůstalo utajeno rodinnému rozpočtu.
Zrod klasického auta
Po chvíli brouzdání mě však tuhle napadlo, kdy se z obyčejného ojetého orvaného utahaného vypelichaného, vybledlého …. plechovky, stane klasik, youngtimer, či nedejbože veterán, neboli oldtimer. Můžete samozřejmě namítnout, že FIA jasně stanovila časové milníky jednotlivých kategorií, dle mého názoru je hranice přece jen v každém případě velice mlhavá.
Klasikem se podle mě auto nestává, ale již „rodí“. Znalí vkusu dokáží myslím určit již při uvedení auta na trh, jaký je jeho potenciál módnosti, nebo naopak kultovnosti. Samozřejmě kultovních aut bude zřejmě díky současné marketingové masírce prudce ubývat, neboť než se stihne nějaký typ zapsat do kroniky co do počtu vyrobených kusů či oblíbenosti, je tedy facelift, nová verze, jiný marketingově vyšpikovaný kousek a ty předchozí typy se stanou přes noc plničem bazarových ploch. Někdo pak označí za auto s velkým potenciálem klasika auto, které se vlastně přes skvělé motoristické vlastnosti neprodávalo, tudíž lze v budoucnu předpokládat nárůst ceny s ohledem na jeho vzácnost. Směrem do minulosti pak už lze za klasika označit vlastně cokoliv, v krátké době u nás i žigulíky, škodověnky, wartburky a spousta lidí prorokuje obrovské investiční možnosti trábošům. No nevím, přece jen jedním z mých důvodů koupi starého auta je možnost se svézt a kochat se krajinou či rychlostí, nikoliv rámusem, podivnými vibracemi a smradem. Ruka trhu je ale nevyspytatelná, jednoho mám taky.
Youngtimer
Pak je zde kategorie youngtimer, jenž se vyvinula poměrně nedávno, zřejmě také z obchodních důvodů, abychom nějak odlišili ojetá, ne tak stará auta od těch nablýskaných obvykle prd-prd stařečků na soutěžích elegance. Ono když se inzerát na Alfu 75, Audi 100, Toyotu Corollu apod. (nic proti kterékoliv) buď rovnou zařadí do kategorie veteráni, anebo se do poznámek dopíše „Perspektivní veterán, nízké povinné ručení“ a podobná magická zaklínadla, jako by se přes auto prostřel čarovný plášť zakrývající chrchlající motor, vylágrovanou převodovku, vybydlený interiér, či Bastlerovy supercool úpravy karoserií. Tento popis okamžitě změní (alespoň můj) náhled na vůz, ze kterého se namísto rachotiny, která vás možná doveze z bodu A do bodu B, nebudou-li příliš vzdáleny, stane projekt. V mých očích je to najednou kousek hodný záchrany a tudíž kompetní renovace. Střezte se hladového pohledu a zapojte alespoň na poslední chvíli při prohlídce vozu rozum! I když nepatříte mezi horních dvatisíce, nebo právě proto, zejména pokud začínáte s touto nádhernou oblastí automobilismu, dobře si rozmyslete, co je ve vešich silách opravit, slevit z nároků, nebo alespoň zaplatit. Youngtimery nejsou ošklivá auta a z každé módy se stane retro (alespoň dosud to tak platilo), ale Alfa 75 (už zase?) shnilá i na oknech bude sotva kdy rozumným projektem pro celkovou renovaci a znovuzapojení do silničního provozu. I když, proti gustu žádný dišputát. Není nic smutnějšího, než smrt takových „projektů“ a vyšuměných snů na zadním dvorku. Vlastně je – pokud je jich víc, aby si mohli povídat. Pokud si na téma youngtimer chcete přečíst ještě něco rozumného, doporučuji článek přeložený z německého časopisu Mercedes Benz Classic.
Veteráni předváleční
Obdobné ovšem platí i u veteránů nejveteránovitějších, tj. automobilů vyrobených před rokem 1945. Na srazech jsou sice k vidění navonění fešáci naleštění komplet včetně klínového řemenu, na internetu se ovšem dá najít často nabídka veterána (podle kategorizace FIA) za horentní sumy v hrozném stavu, nekompletní, shnilý, umírající. Proboha, je to pořád jen ojetina, ne-li vrak! Skutečně ti lidi dostanou od někoho takové prachy za Tatru, dejme tomu 57 s očima leklé ryby, ementálovou karoserií a pavoučí porodnicí v motoru? Na youngtimerové scéně se něco takového označuje „na náhradní díly“ a stojí to kolem pěti tisíců! I kdyby to nějaký český Oldgoldenhand vzal jako výzvu, že kolem předního skla postaví auto, nemůže to mít cenu dvou dnešních mikroaut (než to dodělá).
Nové trendy
Prý v poslední době se na zahraničních aukcích dobře prodávají právě vraky, nekompletní automobilové fosílie netknuté a v nálezovém stavu, zrovna pro tu „autentičnost“.Hm…. když už nevím co s prachama, tak si asi najdu argumenty pro cokoliv, a pokud mám k tomu trochu charisma, zblbnu pro totéž celé zástupy. Marketéři tomu tuším říkají trendsetr a já nejdřív myslel, že to je odnož toho irského…. V každém případě, pokud je to pravda, čeká české „obchodníky“ zlatá doba. Blatníček někde přiklepneme, střechu necháme podělat slepičkami, dodáme patinu, rozbijeme blinkry, prošoupeme opěradlo, necháme odstát někde na pile a rychle na aukci do Reichu.
Jaké z toho plyne ponaučení? Pokud kupujete, použijte rozum a střízlivě posuzujte nabídku. A to jak z pohledu požadované ceny, tak z pohledu vašich možností finančních, organizačních a člověkodnů, pokud si opravujete auto sami. Nezapomínejte, že čím více peněz vložíte do pořizovací ceny, tím méně vás budou stát opravy, resp. takové ty neustálé závady postupně čehokoliv, a hlavně, ušetříte si TY NERVY. Pokud si vůz kupujete halvně srdcem a na ekonomické poučky kašlete, pak si to říkejte zas a znovu, že právě řešení závad a shánění náhradních dílů bylo nejspíš to, co vás ke koupi polovraku vedlo.
Účelem těch našich plechových nádher je přece hlavně radost.
Jarní Sosnění 2012 podruhé
Závody veteránů
Nedávno, z hlediska konce poslední doby ledové, ovšem pradávno z pohledu novináře zveřejnil jsem v jiném příspěvku pár fotografií pořízených iPhonem z úžasných závodů veteránů na autodromu v Sosnové pořádaných Classic Car Clubem. Také jsem zde učinil slib, že přidám další fotky, pořízené „normální-pořádnou-mašinou-s obrovským-objektivem-pro-normální-pořádné-fotky“. Co mi můj tříletý Hubert dovolil, to jsem pofotil. Pokud zavelel „TAM“, znamenalo to, že se mu místo nebo auto nelíbí. že pro záběr existuje jistě nějaké lepší místo, anebo že slunce vrhá na objekty nesprávné světlo. Nelze než poslechnout. Doufám, že výběr fotek pod jeho režií a jeho 20 kily na mém krku bude dle vašeho gusta
Pokud jste se dočetli až sem a přišli jste přes facebook, tak se vám galerie fotek nezobrazuje (děkuji vývojáři tohoto pluginu, že mohu neustále objevovat nové věci a řešit user unfriendly nastavení). Vy prosím přejděte na hlavní stránku a na tento článek si dorolujte. Galerii najdete tam. Omlouvám se za tuto dětskou nemoc, zapracuji na tom.
Auto TIP Klassik
Možná jste si jej u stánků na levnou krásu všimli, možná ne. Mně udělal velkou radost, protože cokoliv, co si mohu o veteránech číst, mi udělá radost. Pokud u toho ovšem neusínám nudou z přemíry technických dat a informací o každém kreslíři, který se mihl při projektu jednoho zapomenutého prototypu z prehistorické doby vzniku automobilismu.
Pár původních českých článků doplňuje většinu článků převzatých z německého Auto Bild Klassik. Podle editoriálu jde jen o speciální vydání, nikoliv nové periodikum. Anebo že by šlo o lakmusový papírek, jestli trh stráví ještě jeden časopis vzhledem k údajně rostoucímu zájmu o veterány, jakožto o dobrou investici v nejistých krizových dobách? Brr, nesnáším pohled na veterány jako investice. K tomu se ještě určitě brzy dostanu ve zvláštní úvaze.
AutoTIP Klassik mě potěšil i proto, že jsem v něm našel článek se stejným Goldiem, jako je ten můj. Navíc německý originál článku jsem si louskal doma na záchodě, neboť jsem si náhodou nedávno koupil právě německý ABK zrovna s tímto článkem. Sice dětinská radost, ale moje.:-)
Psát obsah časopisu považuji za blbost. Pochybuji totiž, že někdo poběží do trafiky s úvahou: „Kdyby v něm nepsali o Velorexu, tak na to kašlu, ale takhle mi jistě padne k duhu“ nebo si jej někdo koupí na základě mé rádoby recenze.
Přeju Vám příjemné počtení za 69 korun.
Potkal jsem Chevy Camaro
Jsa odkojen na seriálu Knight Rider na rakouské televizi ještě v době, kdy většina československého národa omdlévala před televizory při automobilových honičkách v Malém pitavalu z velkého města, popřípadě se hrozilo následků dopravních nehod v Nemocnici na okraji města, mám asi trochu nekritický pohled na muscle cary osmdesátých let. Pontiacem Firebird se jeden chlápek projížděl u nás v lázeňském maloměstě a já čekal, kdy mu mezi předními světly začne ve světelné rampě probíhat ona oranžová vlna zleva doprava a zpět.
Seznámení
Proto když jsme o víkendu na benzínce potkali Chevrolet Camaro z roku 1987, tj. třetí generaci, překonal jsem odpor spolucestujícího Jirky k americkým rozvalinám a šel se na něj podívat dřív. U stolku vedle něj seděli dva mladí muži a já jsem překonáním vrozeného studu zjistil, že jeden z nich je jeho majitel. Kolega youngtimerista měl pochopení pro mé dotazy, zvlášť když jsem vedle jeho auta připarkoval to své.
Ó, jak američtí soudruzi dokáží přenést rozlehlost prérií do vnějších rozměrů i interiéru vozidla! Ó jak oni dokáží zobrazit designem auta své široké srdce, ramena a často i pas a boky, nebo třeba velkorysost při hlídání mezinárodní bezpečnosti … Přitom přísně dbají na jednoduchost, aby i ten poslední farmář mohl své zvídavé ruce ponořit třeba do motorového prostoru a tu a tam něco vylepšit. Nehrozí mu, že by neopatrným pohybem zničil filigránskou práci jako na evropských vozech, popřípadě, že by ruce k motoru ani nedostal.
Dojmy a pojmy
Mohli jsme se proto blíže seznámit s nádhernou linií palubní desky, do které byly veškeré ukazatele a přihrádky schovány tak, aby byly viditelné i za prudkého jižanského slunce, s úložným prostorem ihned za předními sedadly pod targa střechou a množstvím místa v prostoru motorovém. Do něj by se vešel i další pětilitrový motor, kterým disponoval tento konkrétní kus. Jeho čtystupňová manuální převodovka přenášela sílu motoru na pevnou zadní nápravu. Co se spotřeby týče, říkal majitel, že když si večer před jízdou ponoří pravou nohu alespoň na hodinu do heřmánkové lázně, dokáže ujet 100 kilometrů za 11 litrů. To je přece obdivuhodné a já to musím zkusit na svém Mercedesu 500 SEC. Majitele čeká několik oprav a úprav, pokud by chtěl mít auto ve stavu jak sjelo z linky, na práci se ovšem těší a já mu držím palce. Chce se popasovat jak s mechanickými částmi – doplnit pár krycích plechů v motorovém prostoru, zvětšit chladič apod., tak zejména s lakem, který na vůz zřejmě doslova nalili už v Čechách. Původně, když jej začátkem 90. let přivezli, měl modrou metalízu, což bylo v motorovém prostoru vidět.
Nešlo mi neudělat za tu chvilku pár fotek, takže pokud máte americké detaily rádi jako já, nechte své oko na nich spočinout. Historicko technické údaje najdete na Wikipedii nebo v tomto článku, bohužel obě anglicky.
Veteránská burza Mohelnice
Na burzách potkává se bezprostředně nabídka s poptávkou a nejefektivnějším způsobem dozvíte se hodnotu směňovaného zboží. Tolik teoretický základ raison d’etre jakýchkoliv burzovních obchodů. Tuto sobotu jsem ovšem párkrát v Mohelnici měl pocit, že na zdější burze nabídka se s poptávkou sejdou, pohovoří a zase se rozejdou. Ovšem aniž by nějakou směnu uskutečnili.
V areálu mohelnického autokempu setkali se tradičně vlastníci různých náhradních dílů a částí zejména československé resp. kdysi socialistické, automobilové produkce s … s veřejností. Nelze říct, že by šlo o koupě chtivé, ani renovací veteránů se zabývající spoluobčany, či snad vetešníky. Na burzu přijely celé rodiny, důchodci i děti, prostě směs obyvatel, co nechtěli sedět doma.
Obě strany musely zřejmě v minulosti zažít několik ošklivých zklamání při vzájemném obchodování. Jejich vztah by se dal popsat spíše jako odtažitý, místy nevraživý, než jako natěšený na uzavření dobrého obchodu. Dal by se ještě chápat na straně kupující, neboť tato přichází do obchodního prostoru prodávajícího jakoby na nepřátelskou, neznámou půdu a může být vmanipulována do koupě třeba i něčeho nepotřebného. Také se jí mohlo stát, že koupila věc vadnou nebo proti očekávání krátké živostnosti. Obezřetnost může být na místě.
Když se ale ve slovníku některých prodávájícíh objevily následující perly, zůstával mi rozum stát:
„Položkami nad 200 korun se mi nevyplatí zabývat se“ pravil pán s kyselým výrazem, jehož zboží pozůstávalo ze součástek na poválečné Jawy, nějaké te svítilny a tuším i porcelánového jelena.
„To jsem v životě neviděl, ale to si uděláš přeci sám“ pravil pán s audio součástkami a různými konektory na můj dotaz zda nemá mezi zbožím pětikolíkovou záslepku.
„Já jsem se rozhodl, že smlouvat nebudu“, pravil pán, opět s kyselým výrazem, v debatě nad cenou jeho bloku motoru myslím na Žiguli a zřejmě zapomněl na prapůvodní podstatu burzy – schopnost nabídky ihned reagovat na poptávku.
„Samozřejmě, že si nedovolím smlouvat, ale pokud byste mi snad chtěli poskytnout nějakou slevu, je to jen na vás. Zde je mých sto korun a kolik mi vrátíte, je zcela na vás“, pravil pán kupující si nějakou vzácnost zvící zřejmě hodnoty modrého mauricia, alespoň podle reakcí prodejce.
Nabyl jsem proto dojmu, že jak prodávající, tak kupující by si koupí čehokoliv za jakoukoliv cenu vyrobil doživotní frustraci, že jej dnes druhá strana „očůrala“ a dehonestovala. Když ovšem přijdou večer domů jeden s plným autem zboží ve stavu nezměněném a druhý s plnou peněženkou mínus sto kaček za vstupné, párek a pivo, jsou spokojeni, protože nepodlehli nástrahám toho zlého světa kolem. Prodávající se může i nadále chlubit kolik náhradních dílů na čezety a škodofky ve sklepě má a svou sbírku vystavit na podzim zas. Jedině takové vysvětlení by mi bylo pochopitelné.
Obávám se, že to je jedno z mnoha pokroucení myšlení způsobených předchozím režimem opepřené pověstnou „blbou náladou“, obdobně jako v případě neúspěchu v zahraniční tolik obvyklých aukcí veteránů. Zlepšení situace lze pravděpodobně očekávat až za několik generací.
Závěrem k tomuto tématu ještě jeden poznatek. Podle nabídky zboží z 98% týkající se motorek Jawa a ČZ, vozů Škoda Spartak, Octavia, 105, 120 apod je celé veteránské hnutí v Čechách postaveno na domácí produkci. To nikdo nemá doma ani po 20 letech od revoluce díly z Mercedesů, BMW, Triumphů, MG, Jaguárů či Porsche?
Roztomilým na druhé straně shledal jsem neformální mini sraz veteránů vrámci burzy, za jehož největší bonbón považuji čtyři zrenovované traktory Zetor a Škoda ve stavu 1A. S majitelem a zároveň renovátorem jsem se seznámil a těším se, až mi bude vyprávět jejich příběhy. Je to ten pán vpravo na fotce v dolním pravém rohu. Nelze nezmínit, že on i ostatní řidiči přijeli oblečeni stylově v čistých a nažehlených montérkách, nové pracovní boty odrážely paprsky dopoledního slunce jako ty čerstvě nablýskané kapoty ocelových ořů.
Další fotky „minisrazených“ veteránů jsou v galerii
Hezké bylo také neplánované mezigenerační setkání kupé páně Daimlera a Benze, konkrétně W 180 (Ponton, 220S) a mého Goldieho. Pontona jsem potkal těsně před vjezdem do areálu a už se jej nepustil, takže jsem mohl zaparkovat vedle něj.
Ukojil jsem také svou slabost pro Škodu Garde. Já osobně tomuto vozu předpovídám veteránskou budoucnost, protože jich bylo vyrobeno málo, má líbivý design a je pokračovatelem dnes již kultovního „erka“. Jirka sice popravdě říká, že s tím bude „prd svezení“, já ovšem Garde považuji za součást československé automobilové historie. Můj nekritický obdiv vychází hlavně z dětství, když o tomto voze psali v ABC pionýrů, či jak se ten časopis jmenoval a design nápisu Garde byl na tu dobu absolutně IN. Pak jsem jeden kus potkal v naší lázeňské provincii a dodnes si pamatuji, že bylo červené. Pozdější Rapid se mu od té doby nemohl vyrovnat. A bylo-li Garde vyrobeno málo, velká část jich už určitě shnila a nějakou část si kutilové dokonce fejsliftovali na Rapida, takže počet původních Garde se myslím bude pomalu blížit počtu Koně Przewalského.
Celkově ovšem považuji burzu za příjemný sobotní zážitek, na kterém se zejména oko vetešníkovo potěší. Hranice mezi ním, znalcem a sběratelem je velice mlhavá, takže to rozhodně nepovažujte za pejorativní hodnocení.
Concours d’Elegance Chateau Loučeň 2012
„Ach noblesa, tu já tak miluju“ říkávala údajně tetička jedné mé kamarádky a z těch vlastních slov nonšalantně málem upadala do mdlob. Se vztyčeným malíčkem, samozřejmě. Já se mohl noblesou opájet na prvním Concours d’Elegance v Čechách uplynulou sobotu.
Hvězdná konstelace pro návštěvu této akce vypadala příznivě – manželku jsem přesvědčovat nemusel, víkend trávila polopracovně v zahraničí. Děti a já jsme jej měli strávit v bratrově „vile“ u Mělníka, takže do Loučně jsme měli co by kamenem dohodil. Děti nám sice plány trochu zhatili, protože z celého odpoledne na zámku zbyla kvůli neobvykle prodlouženému odpolednímu spánku jen poslední půlhodina před zavřením, nasát atmosféru a vůni spáleného benzínu jsem však stihl. Kvapně jsem alepoň pořídil pár fotografií a krátké video, abych se k tomuto výjimečnému zážitku mohl kdykoliv vrátit a umožnit zážítek zprostředkovaně i vám.
Nejcennější veteráni
„Ono není nic draŽŠího“ říkával Werich v jedné forbíně, a toto rčení by se dalo vztáhnout i na poměry této veteránské akce. Již cena vstupného 500,- Kč, kterou jsem já s gestem rozšafného milionáře zaplatil na onu poslední půlhodinu, byla určitě nejvyšší co jsem zažil já. Nikdo z mého okolí si taktéž nemohl vzpomenout na vstupné, které by tomuto rekordu bránilo. Vysoká cena byla společným jmenovatelem i automobilů soutěže se účastnících. Podle pamětníků šlo o největší koncentraci těch nejvzácnějších kusů pod otevřeným nebem „nenarušované“ „levnějšími“ vozy.
Elegance vozů zcela korespondovala s prostředím zámku Loučeň a oblečením jejich majitelů.Kdo by si ovšem myslel, že majitelé budou znuděně postávat u svých investic a odhánět dotěrné fotografisty a slintaly z řad nás youngtimristů, tisícofkářů či trabantistů, hluboce by se mýlil. I za tu půlhodinou jsem zaregistroval několik tůrování motorů, dětsky nadšené předvádění klapek výfuků na Düsenbergu, zasvěcený výklad o motorechBugatti a vůbec uvolněné chování mezi rozkvetlými stromy za příjemného hudebního doprovodu. I počasí akci přálo. Posuďte sami: teplota, tlak, rosný bod, vlhkost vzduchu – 17, 995,-0,7, 30. Lepší počasí jsme si nemohli přát.
Ferrari 330 GT
Za třešničku na dortíku celé akce považuji mé překvapivé setkání s mým dávným známým, kolegou a nebojím se říct i přítelem. Samo o sobě by to nic neznamenalo, jeho jméno se však skvělo u toho bordó Ferrari, co o něm psali kdysi v Auto Motor Sport Classic. V sobotu soutěžilo o titul nejhezčího Ferarri. Smrdí to sice protekcí a soudce Šott by mě minimálně pokáral, ale já dal svůj hlas právě jemu. Později jsem se dozvěděl, že měl svou platnost, protože v kategorii klasických Ferrrari vyhrál!
Nakonec jsem mezi soutěžícími o hlavní cenu našel ještě jednoho známého kolegu, ten je ovšem známým jen na 50%. Já jej znám, on mě asi ne. To mi ovšem nebrání, abych se nepřipomněl a vyzískal od něj další pracovní materiál pro pobavení vás, mého ctěného čtenářstva.
A tak se myslím můžete těšit již nyní na reportáž z jízdy oním Ferrari 330 GT, historky kolem Bugatti 46 a třeba i z psaní knihy o ní. Dnes jsem na ní narazil v mém oblíbeném knihkupectví.
Celou akci pro mě zakončil můj Hubert neustálým opakování slova „domů“ se zvyšující se intenzitou. A odporujte tříletému klukovi. To je ale příběh na úplně jiný blog.
Stále platnou estetiku automobilových kmetů můžete sledovat v galerii černobílých fotografií upravených tak, aby vynikly jejich ladné linie nebo filigránské detaily:
Pár fotek jsem našel i na jiných stránkách, anebo ještě na jiných stránkách.
Zbývá jen doufat, že soutěž se bude konat i příští rok a že já budu mít dostatek času si každý vůz důkladně očuchat.
Zelená tradice – BMW 2500 (E3)
Tento příběh začal v roce 2004. Tehdy táta mého kolegy slavil své padesáté narozeniny, protože se jich v tom roce také dožil. Dovedu si představit, že od nežné revoluce uplynulo již patnáct let, během kterých tatínek, hlava rodiny, obdržel k narozeninám už všechno možné i nemožné, zápaďáckými bačkorami počínaje, přes fajfku, DVD, mobil a fritézu až po dovolenou v Egyptě all inclusive. Co dál? Jaký dárek dát dál?
I tu si jeho syn vzpomene na tatínkovou amatérskou rallye minulost a zapálení pro zapalování jakéhokoliv druhu, jen když se odehrává v několika zážehových či vznětových komorách za sebou: „Vždyť bychom mu mohli koupit auto!“ Matka: „Blázníš? Málo toho bylo? Cožpak se nenajezdil dost? A nemáme snad na dvoře popelnic několik??“ Syn:„Nikoliv máti, jde o něco úplně jiného! Tuhle jsem zahlédl inzerát na BMW, a to jsme ještě neměli. Stojí jen 10.000,- Kč a to není pro padesátiny chlapa moc“. Třeba to bylo nějak takhle.
BMW Motorsport
A tak syn jel a přitáhl bílé BMW 2500, typ E3. Na bílé barvě se vyjímaly markanty BMW Motorsport, tedy bleděmodrý, tmavomodrý a červený pruh na přední kapotě. Znalec samozřejmě ví, že to mohlo být pouze dílo tunera, protože historie BMW M sice sahá do roku 1972, kdy byla řečená 2500 vyrobena, jenže první projekt závodní divize BMW zahájila svou kariéru v uvedeném roce modelem 3.0 CSL, který měl přeci jen ke sportu blíže.
Nicméně, náš tatínek měl z vozu prý takovou radost, že na oslavě téměř vynechal alkohol a jal se vůz ještě ten večer rozebírat. Anebo má pravdu to špatné křídlo rodiny, které všude tatínka pomlouvá, že se naopak alkoholu nevyhnul a při zakopnutí rozbil půllitrem boční okénko? Pravdu už se asi nedozvíme. Dost na to, že tatínek se synem, idylická to dvojka, auto brzy rozebrali do šroubku. Rozhodli se totiž, že se vrhnou do dobrodružství zvaného renovace veterána se vším všudy svépomocí.
Renovace do šroubku
Během několika následujících let rodinný rozpočet zasahovalo odčerpávání jisté jeho části na pokrytí nákladů oprav a zejména náhradních dílů. Výhodné na autě bylo, že údajně bylo do vlasti dovezeno z Německa ještě za blahých dob socialistických a jelikož nebylo na něm možné v té době moc toho opravovat, v Mototechně by mohli zájemci o náhradní díly číhat i v noci a pod pultem bez kloudného výsledku, postarali se předchozí majitelé alespoň o řádnou antikorozní úpravu spodku vozu. Nebyla asi jen antikorozní, ale i offroadová, protichemická a antinukleární, protože dostat se k vlastnímu kovu stálo naši renovátorskou dvojici asi tři majzliky. Nikdy předtím, ani poté se s podobným materiálem nesetkali a tak případné zájemce o recept musí zklamat. Nevědí, co za „nátěr“ to bylo.
Karoserie byla odstrojena na holý plech, na pár místech vyvařena a připravena do laku. Motoru postačilo stáhnout hlavu, přetěsnit a seštelovat, samozřejmě si hoši museli pohrát s brzdami a motorovými komponenty. Mezitím syn odjel na roční pobyt do Austrálie, aby kromě nějakých vedlejších činností mohl brouzdat po internetu a hledat náhradní díly. Ostatně tento koníček mu zůstal dodnes a tak jako jiní skupují aplikace na iPhone nebo bačkůrky pro děti, sleduje Jirka neustále eBay a další aukční a inzertní servry a neúnavně ukládá rodinný kapitál do regálů plných náhradních dílů na různé klasické vozy BMW. Této značce propadl a je jí velice věrný. Z australského vrakoviště si přivezl zánovní kryty zadních světel za 100 australských dolarů. No nekup to!
Celá rekonstrukce v klidném tempu a svépomocí trvala 4 roky, kdy jednoho dne vytáhli vůz na testovací okruh Růžová, Příčná, T.G. Masaryka, kolem babičky a Truhlářskou zpět. Bylo potřeba vychytat mouchy a do podzima sehnat nové boční okénko, které se tatínkovi skutečně nešťastnou náhodou podařilo rozbít. Při demontáži samozřejmě.
Ecce Homo Historic
Pak už „stačilo“ jen odolat pokušení projet auto někdy v zimě a vytáhnout jej až na sezónu veteránských závodů. Nejbližší byl Ecce Homo Historic ve Šternberku a tak se jej tatínek za volantem se synem jako kopilotem účastnili. Jela se jízda pravidelnosti do vrchu s celkovou délkou tratě 4800 m a výškovým rozdílem 198 m. K velkému překvapení všech účastníků naši hoši závod vyhráli, ještě ke všemu s absolutním výsledkem! A to se jim po prvním kole uvolnila vrtule chlazení a rozsekala chladič tak, že z něj crčela voda jako krev z Ramba v Afganistánu. Do cíle v druhém kole dojeli snad s deci vody v systému a soupeřům zanechali na silnici jasnou vodou napsanou ideální stopu. Tomu se říká začátek nového života!
Dnes Jirka drží štafetový kolík závodnické éry svého otce a každý rok se účastní zmíněného závodu. Sice již nevyhrává, ale uznejte, je to objektivně možné s manželkou jako navigátorkou? :-)
Foto: Jirkův rodinný archív, má editace
Na tomto německém linku a tomto anglickém linku najdete asi nejlepší technické informace o BMW 2500 (E3).
Veteránské Sosnění květen 2012
V sobotu bylo dopoledne nádherné počasí, které se zkazilo až kolem druhé odpoledne. My s kolegou Jirkou jsme jej strávili v Sosnové na autodromu. Vzali jsme s sebou i mého Huberta, abychom nacvičili chlapské zdrhání od rodinného krbu. Co se v mládí naučíš……
Závodní okruh
Nicméně, na autodromu se konal dnes asi již tradiční jarní veteránské Sosnění. Vlastně to byl můj první opravdický automobilový veteránský okruhový závod v životě. Vlastně můj první opravdický automobilový okruhový závod. Vlastně můj první opravdický automobilový závod, deset minut na Veľkej cene Slovenska nemůžu počítat. Bylo to v roce 1985 a jezdily tam myslím hlavně motorky.
Vzhledem k tomu prvenství jsem ani netušil, jaké dostanu mrazení v zádech při prvním zakvílení motoru na dráze. Tuším to byla Š 130 LR, nebo něco co se tomu hodně podobalo. V této oblasti ze zrovna nevyznám. Zatím. Škodovky však řvaly nejvíc, hned po nich formule 3 s wartburgovými motory.
Nebudu se rozepisovat, co bylo v Sosnové k vidění, ani o výsledcích závodů, ty najdete na stránkách organizátora. Nechám promluvit obrázky. Bylo co fotit. Tak jako v Essenu jsem fotil až do vybití baterky a tak jako v Essenu jsem vzal posléze do ruky můj iPhone. Foťák jsem ovšem musel i s fotkami půjčit bráchovi a budu se ještě chvilku třást, aby mi snad náhodou nezformátoval kartu.
IPhonephoto
Prozatím vám dám k dispozici ochutnávku právě z iPhonu. Doufám, že vás navnadím, abyste se těšili na další várku. Navíc jsem v Sosnové překonal vrozený stud a přimluvil se pár závodníkům, jenž plánuji pořádně debriefovat. Těšte se na výsledky!
S tímhle pánem bych se rád ještě viděl. Měl vedle svého závodního oře pod Union Jackem přikrytého Relianta. Prý jich má víc. Závodil s Triumphem Marlet Special
Tahle kočka řvala taky statečně.
O 105
Nebude dnes řeč o tom, jak uhánět o sto pět. Možná překvapivě ani o Škodě 105, v kterékoliv „verzi“, nebo o nejvyšší dosažitelné rychlosti Trabanta mého strýce po 20 letech cest ke včelím úlům.
Stopětka je silnice.
Začíná pro mě v Praze (jak jinak), vede mnoha vesničkami, pár městečky a končí v Českých Budějovicích. Překračuje řeky, line se podél nich, vede po březích rybníků a hlavně – točí se na ní strašně moc volantem.
V létě si přivezu domů kabriolet, Alfu Romeo Spider, abych mohl v pátek jezdit za rodinou, tam kde 105ka končí. Každý pátek tak oddělím pracovní stres od, řekněmě, naplnění života radostí z vlastních dětí (někdy až příliš), dvěma hodinami božského zážitku osamocené jízdy čerstvým vzduchem podbarvené sytým zvukem dvoulitrového čtyřválce s mírně vyladěným zvukem při pomalu zapadajícím slunci cítíce i jeho vůni.
Nejpozději kolem páté odpoledne se doplahočím z centra Prahy na její okraj ke garáži a doufám, že se baterie od poslední cesty nevybila úplně. Někdy holt zapomenu třeba zhasnout světla. Střechu zatím ponechám nataženou, nasoukám se za volant a chvilku přivykám na typické italské sezení – nohy a ruce natažené a roztažené, levý loket ven, pravou řídím volant pouze ležerně, pravé koleno se opírá o středový panel. Tímto způsobem dle mého názoru řešili tehdy u pininfarinů přirozené větrání všech přirozeně se v létě potících partií, čímž jednoduše předcházeli nachlazení z klimatizace. Jo, předkové uměli. Polohu těla na vcelku měkkém křesílku mohu i měnit, na rozdíl od dnešních superpřilnoucích a proto vypočítavě pohodlných sedadlech.
Napumpuju do karburátorů směs dvěmi ráznými sešlápnutími plynu, otáčím klíčkem zapalování a s mrazením v zádech poslouhám první škytnutí a pak rozřev jednoduchého motoru se čtyřmi červenými žílami svedenými v jedno řečiště elektrického proudu. Chvíli musím auto k životu plynem pošťuchovat, než zařadím zpátečku a opatrně začínám couvat s rukou položenou na dlouhé šaltpáce. To aby mi zpátečka nevyskočila. Pak už jen zbývá zavřít garáž, povolit dvěma koženými oky hliníkové pracky udržující pogumovanou plátěnou střechu u předního okna, zacvaknout cvočky kožené kapuce kryjící střechu po složení a…. vyrazit.
Vyrazit vstříc cestě navzdory všem prázdninovým hlavním tahům prázdné, cestě o co klikatejší o to volnější. Když dojedu automobil, v nejbližší vesnici odbočí do dvora a klidí se pryč. Nepotkám na ní policajty a stejně bych se jich nebál. Mým autem nevládne odosobněný, dokonalý, rýchlý a úsporný TDI s červeným dé a í. Má náprava je vzadu pevná a neprojíždí zatáčky jako na kolejích. Na hrbolech a dírách mi srandovně poskakuje zadek, v zatáčkách když za to vezmu, mohl bych je prodriftovat. Cítím ovšem v autě místo vlezlé vanilky čerstvě posekanou trávu, pak mláto ve schwarzenberském pivovaru, rybník i tekoucí řeku. V Neveklově, Sedlčanech, Milevsku a Týně nad Vltavou na mě kouká místní mládež, asi proto, že mi v hi-fi nehraje nejnovější muzika, ale pouze něco, co mé duši je bližší a pravěpodobně se blíží i roku výroby Claudie.
To se ale nedá nic dělat, její primární život nového vozu se překrýval s mou pubertou a tak jsme asi zvyklí na podobný, ne-li te samý, hudební styl. Mládež asi neohromíme. Ono stejně, je tady ten výfuk, který po nějaké mně neznámé úpravě v podstatě po delší trase s otevřenou střechou při hrající muzice činí cestu vcelku hlučnou a únavnou. Jednou jsem vezl 105kou maminku, abych jí ukázal la dolce vita, a litoval toho ještě před její polovinou. Samozřejmě kvůli hluku, přes který mi maninka jen ztěží mohla vyjádřit vděk nebo udílet rady do života.
Taková je tedy 105ka a já jsem si jist, že v české kotlině lze najít desítky cest, které jsou, podobně jako trasy pro inlajnové brusle, nanejvýš vhodné pro projížďku pomalou jízdou klasikem, youngtimerem, či veteránem, jak jej dle libosti z jízdy pramenící nazvete. Těším se, až se na nich potkáme.
Ford Capri májová fotografie
Slunce na 1. Máje zapadalo, atmosféra byla žhnoucí a na dvorku se povalovaly dvě Capri. Takové přímo rustikální zátiší nejde nevyfotit a v iphonu si s obrázkem trochu pohrát.