Drobná sonda do vztahu veteránisty a veterána
Jeden dubnový víkend jsem trávil s kolegou Jirkou a dalšími přáteli na jeho chatě na Moravě. Jeli jsme mým Goldiem, abychom si užili plavnou jízdu zvlněnou krajinou a také dojeli stylově na veteránskou burzu v Mohelnici, o které píšu v jiném příspěvku.
Po posledním servisním zásahu na Goldiem ve snaze vylepšit, resp. zfunkčnit, jeho schopnost jezdit ve tmě (prostě opravit světla) narušen byl jeho elektrický ekosystém natolik, že mi místy nefungovaly blinkry. Do odjezdu se mi nepodařilo zajistit návštěvu nemocnice, kde by závadu odstranili, a tak byl můj vztah ke Goldiemu narušen obavou a pochynosti o jeho schopnosti plnit své povinosti druhého rodinného vozu. NEměl jsem jej tolik rád, jako když funguje bezvadně.
Večer před odjezdem jsem měl vidění, že odstranění závady pomůže „masáž“ výstražných světel, neboli je párkrát popřepínat. To se mi osvědčilo v dřevní minulosti, když jsem Goldieho dostal hotového po totální renovaci. Ráno se mé vidění potvrdilo a závada byla odstraněna. Radostně jsem se rozjel za Jirkou na místo srazu a pln lechtivého pocitu kolem žaludku napadla mě následující úvaha.
A tak mě napadlo: s autem je vztah jako s milenkou. Většinu času jej mám rád. Když má nějakou poruchu, je to jako bych se s ním pohádal. Jezdím s ním méně rád, netěším se na něj. Nepohladím jej, snažím se na něj nemyslet. Jakmile je však závada odstraněna, je auto k zulíbání, chmury jsou ty tam, nebe blankytné, stromy zelené, ryby v řekách se na mě usmívají a já jej řídím spokojeně. Naplněním nádrže až po okraj jako bych simuloval postelovou akci po každém dobrém usmíření následující.
Jinak jsem normální.
Test Trabanta a Škodovky
Už při prvotním úmyslu vytvořit tento blog jsem koketoval s myšlenkou tvořit kromě psaných příspěvků a fotek i videa. A to videa nejen reportážní z veteránských srazů, či popisů veteránů a jejich majitelů. Chce to šťávu, matroš, bžundu, netradiční pohled na věc, nový přístup. Něco, co mi v této kotlině zatím chybí.
Jednou při jízdě na kole jsem byl napaden inspirací, pak se poradil s kamarádem Lukášem Němečkem, vytvořil scénář, dohodl se s klukama z Křenovic a toto je výsledek. Doufám, že vás pobaví alespoň tak, jak pobavil nás při jeho tvorbě.
„Uč se synu, budeš pánem, budeš jezdit Tatraplánem“
…..říkávala moje maminka a já ji samozřejmě poslouchal. Nicméně jsem přece jen byl realista a věděl, že Tatraplán už v normálním provozu vzhledem k mému věku nestihnu. Zálibně jsem ovšem pokukoval po T 603 a když po naplnění pražských, brněnských a bratislavských papalášských garáží dorazil první kus i do naší zapomenuté gubernie, tak i po T 613. Po té asi nejvíc, protože doba, kterou popisuji, přála ponejvíce hranatým tvarům. Hranatá světla na škodovkách způsobili mou soukromou designovou revoluci, náš Wartburg 353W DeLuxe byl nejhezčí auto, protože byl také hranatý. Hranatá byla taky nová Karosa. Vše kulaté bylo trapné, tudíž mezi Š 100 a RTO skončila v odpadišti dějin dle mého tehdejšího mínění i šestsettrojka.
Černá T 613
Prvně jsem se šestsettřináckou vezl na svatbě mé sestřenky, neboť můj strýc v té době zastával ředitelské místo v uhelných dolech. To byla z hlediska socialistických stratégů tak významná oblast dělnického hnutí a páteř národního hospodářství, že si zasloužila, aby byly do ruční výroby limitovaných sérií T 613 zařazeny nějaké kusy i pro ředitele hornických podniků. Při mém prvním kontaktu jsem ovšem vnímal jen to, že je to TO auto, je černé a je ooooooohromné.
Až mnohem později při vysokoškolských studiích a brigádě v jedné advokátní kanceláři jsem mohl tatru poznat mnohem blíže. Jeden ze šéfů byl do nich blázen (a zůstalo mu to). Chtěl podporovat vše české, což se tehdy nenosilo, a to za každou cenu. Taktéž byl na ni zvyklý z dob minulých. Ukázal mi, jak vzduchem chlazený osmiválec o objemu 3,5 litru dokáže u Národního divadla odpálit se zvednutou přídí a zadní hnanou nápravou hryzaje silnici z křižovatky a na mostě Legií dosádnout na jedničku rychlost 80 km/h. Později jsem měl možnost ji řídit, párkrát i téměř osudově. Technické a dějepisné informace najdete na stránkách Tatra klubu nebo na Wikipedii, já Tatru popíšu z jiného úhlu.
Design?
Tehdejší můj designový jemnocit již ovšem trochu těžko chápal řadící páku na tlusté mírně ohnuté tyči, mohutnost všech ovládacích prvků, měkký až gumový plast kapličky palubních přístrojů, podivné fialové textilní potahy s prostorovým vzorem nebo rádio TESLA s jedním reproduktorem uprostřed palubovky. Nic takového se v té době prostě již nenosilo a celkově prostě interiér na mně působil humpolácky. Připomenu-li, že auto má délku kolem pěti metrů, uvnitř si natáhne nohy vpředu i vzadu lecjaký habán, představil jsem si, že v těch autech prostě jezdí lidi větší než normálně, s tlustými prsty, dřevorubeckými rukami a velkými břichy. Prostě direktoři a jejich vypasení řidiči.
Přesto, nebo právě proto, má T 613 neoddiskutovatelného ducha. Uchvátilo mě ticho uvnitř vozu, plavná komfortní měkká jízda a náklony karoserie do stran v zatáčkách.
Jízdní zážitky
Za největší jezdecké frajerství osobně považuji při neexistenci posilovače řízení mé parkování v podzemních garážích Národního divadla nebo podélné zaparkování na Národní třídě, když vpředu i vzadu jsem od ostatních aut měl vzdálenost asi 5 cm, od obrubníku zhruba totéž.
Za největší jízdní zkušenost a zároveň drzost vůči andělu strážnému zase považuji svou jízdu ze slovenské Oravy, kde jsem právě pro onoho šéfa převzal z jednoho likvidovaného podniku ředitelskou Tatru a převezl ji do Prahy. V té době jsem měl řidičák asi 9 měsíců a do té doby jsem jezdil naším Warťasem, Favoritem a….. a to je asi tak všechno. S trojnásobným objemem motoru jsem se ovšem musel zžít velice rychle, pokud jsem chtěl přežít.
Tatra a její esprit
Později jsem také zjistil, že Tatry mají ducha. Když jste byli k nim vlídní, jely bez poruchy a vše bylo v pořádku. Jakmile jste ale nad nimi ohrnuli nos, zmínili se, že jsou to plečky nebo jste jim prostě jen nevěřili, nastal průser. Jelikož jsem v té době neměl v sobě špetku pokory vůči této skomírající značce luxusních vládních limuzín, považoval jsem kažou služební cestu tímto vozem za trest. A tak jsem jej například musel jednou ráno v zimě roztlačovat v polobotkách, ztratil jsem důležité dokumenty ze střechy, když jsem si je tam blbec položil před jízdou a v neposlední řadě mi z Tatry vypadla má nyní již manželka, a to za jízdy. Ne, nevzal jsem si ji ze soucitu, že by poté zůstala na vozíku, nebojte se.
Onen šéf si později, asi v roce 1995 koupil ještě Tatru 614 Mi Long, s výstavní slevou z Nitranského Agrokomplexu, za pouhých myslím 1,2 milionu. Bylo zajímavé pozorovat, jak se vývojáři v Tatře popasovali s úkolem vytvořit pro české businessmany auto, které mělo změnit jejich rozhodnutí kupovat si Mercedes Benz W 140 (mamut), Audi 100 nebo V8, BMW řady 7, či alespoň Ford Scorpio nebo Opel Omega. Vnějšek, jak víme, zůstal v podstatě nezměněný, dovnitř se dostalo luxusních materiálů jak lopatou kdyby jich házelo. Klimatizace – v českém autě! Kůže! Ušlechtilé dřevo! (Nebo to byl již jen plast?) A hlavně – palubní počítač!
Jenže – jednotlivé prvky interiéru k sobě tak nějak nepasovali. Byly tam čudlíky z Favorita, čudlíky z chromovaného plastu, klimatizace měla úplně jiný vzhled než topení a rádio nad ní, pár podivně umístěných kontrolek, do toho všeho to dřevo…. A hlavně – palubní počítač! To byl hlas nějaké paní z fabriky s ostravským přízvukem, který vám oznámil:“Pozor, nízká hladina oleje“ poté, co jste právě dojel ze servisu, kde vám jej dolili. Také „Pozor, nízké napětí baterie“ bylo ve firmě hodně oblíbené. První místo v hitparádě ovšem získala hláška „Další provoz vozidla je nebezpečný“. Tu pánové uslyšeli na dálnici ve stopadesátce ničeho obdobného neočekávaje. Byli moc rádi, že se jim podařilo zastavit s výstražnými světly v odstavném pruhu a s celou prdelí poté, co paní (zřejmě) vypla motor. Po nějaké době jim pomohli servismani z Tatry Příbor, jelikož k autu fabrika poskytovala servis snad do 12 hodin v Čechách a do 24 hodin kdekoliv na světě. Obávám se, že tato hláška již oznamovala osud výroby osobních aut v Tatře a daný počítač to dával jen na vědomí lidstvu.
Přes všechny nepříjemné zážitky však ve mě zanechala Tatra 613 pocit příjemný. Nebo že by to bylo jen milosrdenství lidské paměti?
Perspektiva?
Z hlediska veteránského hnutí zcela jistě půjde o vůz oblíbený, možná časem až kultovní. Již počet okolo 10.000 celkem vyrobených kusů ve všech verzích, malá antikorozní ochrana, špatná dostupnost náhradních dílů a zajímavé jízdní vlastnosti z této Tatry učiní předmět neutuchajícího zájmu. Škoda jen, že nemají nějaké pěkné a důstojné webové stránky nejen k počtění, ale také k pokoukání.
Jak tak o tom píšu, taky bych si jednu pořídil…
Retro autorádio SONY
U nás v ulici vedle mé kanceláře již douhodou dobu pár nadšenců provozuje TUZEX. Mají často exkluzivní zboží za luxusní ceny, obsluha příjemná, přístup profesionální. Je to takový ten krám, kam přinesete třeba televizi, třeba když vám už ani žádný nebankovní ústav nepůjčí, třebaže jim brečíte u dveří dnem i nocí. V našem TUZEXu dostanete za tu televizi penízky a vy je pak můžete utratit za další nějaké pozlátko moderní doby konzumní.
Nakupuji tam ovšem rád a poměrně často, protože nemají jen zboží od shora popsaných ubožáků, ale i docela hezké sběratelské kousky různého druhu. Nikdy nevíte, na co zrovna narazíte. I nedávno mě majitel ihned u vchodu ulovil, že má něco speciálně, ale speciálně, pro mě. Ha! Zvědavost mě kousla do zadku.
Vytáhl nádherné autorádio SONY, řka že to je jedno ze sonyho prvních. No, tomu úplně nevěřím, ale nejsem odborník. Zatím. Bylo ve stavu 1A, naleštěné „chromy“, jasná a čistá stupnice, nikde žádný škrábanec a když jej zapnul, hrálo muziku z doby vzniku toho kousku. Ne nekupte to!
Již tehdy japonci přemýšleli nad zloději, rádio je proto vytahovací ze zvláštního suplíku, dokonce se samostatným zámkem, jak jsem zjistil později. Ten bohužel při koupi nebyl. Nevadí, jednou z předností tohto typu, 7F-74DL Solid State, je možnost používat jej mimo automobil na klasické „buřty“. Vyrazíte si na piknik, roztáhnete deku a na ni kromě šunčičky, máslového pečiva a čerstvého ovoce pro dokreslení atmosféry položíte ještě stylové rádio. Má totiž svou anténu, svůj zesilovač, svůj vcelku slušný reproduktor, tudíž je výborně vybaven pro dokreslování piknikové atmosféry šířením libých zvuků. Nejlepší ovšem je vypínač systému „tahem zapni, stiskem vypni“. Zároveň jím ovládáte i hlasitost, takže můžete náhle spustit dobrý bugr, když samozřejme budou hrát říznou dechovku.
K mému překvapení jsem našel slušnou porci informací na stránkách sběratelů, včetně servisního manuálu. Dokonce i video na youtube, byť malinko nudné. Rádio holt není extra tančící typ, aby záznam oživilo pohybem.
Nakonec jsem jej poslal dál, ale ne zas tak daleko. Vzal si jej Jirka, kterému se bude prý báječně hodit do jeho BMW E3.
Ještě jedno kupé z piána – dárce orgánů
Tento příspěvek nebude rozepisovat ani zážitky z nákupu perspektivního veterána, ani historii modelu. Spíše rozvíjí úvahu na téma náhradní díly.
Mercedes Benz W123 280 CE
Krátce po úplné renovaci Goldieho, tj. Mercdesu Benz 280 CE, C 123 si jeden kamarád v Budějovicích pořídil de facto to samé vozidlo. Rozdíl byl ovšem v kamarádově vidění budoucího projektu resp. užívání vozidla. Ten jeho pohled měl asi tak trojnásobek fantasie než ten můj.
Recyklace youngtimera
Pravda, auto bylo bílé, mělo úžasné spoilery Kamei a vevnitř tygří potahy na sedačkách. Ovšem poslední část života, než jej koupil Božka strávilo pry zasypané štěrkem nebo co, ta bílá bílá úplně nebyla, potahy vytahané a diesel (!) dost utahaný. Božka se povozil, pofrajeřil, pak zjistil, že prachy na opravu nemá a nikdy mít nebude a auto mi nabídl.
Inu, bylo kompletní a věci, co budu možná někdy potřebovat měl v zachovalém stavu. Cenu jsme po orientálním způsobu upravili o papíry a bylo moje. Ještě chvíli si povídalo s mými ostatními vozy v garáži a pak jsme o něj snížili stav celkově vyrobených vozů.
Docela nám rozum zůstal stát nad předchozími pokusy o opravy, něřkuli o rekonstrukci – ty krásné Kamei spoilery byl „vystuženy“ stavební hmotou na okna. Ony samozřejmě sníží světlou výšku předku auta a pokud na to řidič nění zvyklý, obrubníky s touto mužnou ozdobou zaúřadují ve vteřině. Znám to.
Darované orgány
Výsledkem ovšem je: 4 alu disky (baroka) se zánovníma gumama, komplet ozdobné lišty, okna, světla, palubní deska, držáky úchytky, páčky a podobné detaily, dobové autorádio a myslím, že i něco z motoru se hodilo.
Zbytek odjel do šrotu.
Pokud se najde takový dárce a máte kapacitu jak vozidlo rozebrat, tak jej někde uskladnit, mohu vám tento postup jen doporučit. Vždyť již naši otcové ukládali každá drátek nebo šroubek, že se to jednou může hodit. A babička pro pírko i přes plot skočila, no ne?
Triumph Spitfire MK IV jede na opravu motoru
Před pár týdny jsem hrdě hlásil, že v sobotu pojedu s kamarádem převést Rolls Royce na káře a Triumph Spitfire po vlastní ose. Mnohý by nám záviděl, ale plány zhatil Bůh a cesta se posunula o týden. Posléze se z přecejen trochu náročného tripu stal jen převoz Spitfira, na káře. Den před cestou chtěl zřejmě ukázat, že se mu nikam jet nechce a pokud by majitel trval na převozu, tak ať si jej odveze. A vypověděl motor. Tudíž jsme jej vytlačili na káru a jeli. Podívejte se, co se dělo po příjezdu.
Cesta byla dlouhá a já jsem měl možnost přemýšlet. I vyplynul mi z této činnosti námět na další, speciální, příspěvek. Bude na téma logistika, spoleh, náklady a naivita. Máte se na co těšit. Nastavím zrcadlo vztahům v dnešní společnosti :-)
Letní oblečení do kabrioletu
Možná vám přijde, že tímhle článkem chci fušovat do řemesla kolegům módním bloggerům. Možná vám přijde, že si budete moci přečíst o druhu oblečení příslušejícího k té které době. Možná vám přijde, že jsem se musel dočista zbláznit, když tady chci popisovat, jaké značky oblečení jsou in a jaké out. Nikoliv, nic z obdobného psát nechci.
Chci jen vnést trochu osvěty do opomíjené oblasti a podělit se o pár praktických zkušeností, obzvlášť jsou-li nabyty bolestně.
Námět na tento článek jsem v podstatě dostal spolu s úžehem již někdy v roce 1997. Byť byl tehdy internet v novorezeneckých plenkách a o tomto článku jsem rozhodně nemohl ještě ani uvažovat, impulz k němu byl tak intezivní, že si jej pamatuji dodnes. A znáte to rčení – zážitek nemusí být pozitivní, hlavně že je intenzivní.
Úžeh v kabrioletu? Velice jednoduše.
Tehdy jsem totiž svému bývalému šéfovi, jemuž dodnes přezdívám Padre, vezl na vodu džípa, aby mohl na co naložit bágly a lodě. No, džípa, GAZ to byl. Měl nějaký ten neduh a vzpomínám si, že v nastalém vedru začal v jednom kopci z přehřátí štrajkovat, takže jsem kopec na silnici první třídy nějak zcouvával, už ani nevím proč. I tomu blbému motoru docházelo, co nedošlo mě! Že slunce pálí jak vzteklé, že jedu zcela bez střechy, připadaje si jak americký mariňák ve Vietnamu a že jsem na to zcela nevhodně oblečen.
Užíval jsem si totiž z jízdy proudícího vzduchu a zvyku chodit uprostřed léta jen tak v kraťasích a tričku. Napuosto noumáuní Uďo, no ne? Jenže jak to pražilo, kolem druhé hodiny odpolední jsem začal mít pálivý pocit na rukou svírajících volant. Obdobně tomu bylo na čele pokrytém jen zčásti pirátským šátkem a na stehnech.
Jistě jste uhodli, že jsem se pekelně spálil. Navíc jen na přední straně těla. Na čele mi zůstala vypálená hranice šátku a brýlí, předloktí na horní straně připomínalo můj maškaní oděv raka po koupeli ve vroucí vodě a stehnama jsem mohl pomáhat policajtům zastavovat dopravu. Nebyl jsem namazaný žádným krémem a triko přehozené přes ruce na poslední kilometr toho už moc nezachránilo.
Konec hororu a mentorování – co doporučuji?
Velice obdobně jsem viděl oblečené kolegy jezdce na silnicích nebo na srazech. Takže má rada zní: Do kabrioletu si oblečte triko s dlouhým rukávem, dlouhé kalhoty, na hlavu si dejte čepici s kšiltem a sluneční brýle. Zjistil jsem, že ani kšilt ani brýle ničím nelze nahradit a je potřeba nosit je zároveň. Kromě úpalu a úžehu totiž při dlouhém pobytu na slunci hrozí taky únava (znáte ten skvělý Michalkův film „Unaveni sluncem“? Ne, že by to bylo o úžehu, ale…), Ještě horší je poškození zraku. Na Křenovické jízdě se mi také vyplatila šála. Znáte ty metrosexuály, umělce a architekty s letní šálou? Tak to je ono! To si vezměte, abyste nevypadali jak kanadský dřevorubec nebo ukrajinský kopáč. Podívejte na mě, jak jsem se vymódil na Křenovickou jízdu. Žádná spálenina, žádný nastydlý krk, vypálené oči nebo červená držka. olegu na fotce vlevo chránilo na rukou asi tetování, s tím zkušenost nemám.
Pozor však na přílišnou parádu, šála by něměla vlát. Říká vám něco jméno Isadora Duncan? Pokud ne, vygooglujte si ji, podle jedné z verzí umřela udušením šálou namotanou na kolo jejího kabria. Brrrr.
Izadora Duncan, živá
Ochrana sluchu
Závěrem uvádím špunty do uší. Kdysi jsem viděl v jednom anglickém časopisu reklamu na jedny, co zcela kopírují tvar vašeho vnějšího ucha a zaraňují tak jakémukoliv průniku hluku do ucha. Pokládal jsem to za kapitalistický rozmar, ale jednou jsem jel s mou Claudií (AR Spider) na výlet někam na severní Moravu, částečně i po dálnici, na ostro bez ochrany sluchu a když jsem z auta vylezl, tak jsem málem zkolaboval, jak mi hučelo v uších. Ona dálnice je na takové cesty pekelná. Předjíždějící auta se střídají s pravidelým hlukem míjených patníků svodidel a do toho jsem si, jak jinak, pustil muziku. Od té doby používám pěnové špunty, co mi zůstaly ještě ze střeleckých časů. Stojí pár korun a služby udělají moře.
O opalovacím krému se nezmíňuji záměrně, považuji jej při dnešním stavu ozónové vrstvy za něco samozřejmé
Přeju mnoho kilometrů s větrem ve vlasech, pardon, kolem čepice.
Inzerát pod lupou – VW Golf Cabrio 1,9 GTI
S nadpisem tohoto druhu budu na blogu nabízet bližší pohled či alespoň komentář na kousky, co se objeví na trhu. Rozhodně nečekejte výkřiky ty-woe-du-si-pro-něj-hned-jak-vydělám-pár-chechtáků nebo ježišmarjá-chtít-za-tu-plečku-takový-prachy-ses-asi-posral,ne?.
Stručně řečeno, tato rubrika vám ušetří cestu nebo způsobí bezesnou noc. Možná se prostě jen pobavíte při myšlence na úroveň zdejšího trhu. Anebo se prostě jen pobavíte.
Co najdeš u hranic
Otvírací sondu zapíchnu blízko sebe – poté co si můj kamarád a jeden z autoguru Radek trochu přes léto pohrál s jednou neodolatelnou nabídkou nalezenou na kraji silnice kousek za rakouskými hranicemi, rozhodl se, že ji posune dál.
Zcela očarován mou vášní pro kabriolety rozhodl se ihned na místě, jak už to těmto lidem od fachu jde. Vida s cedulí „Zu Verkauf“ na zápraží vesnického stavení stát VW Golf Kabriolet GTI 1. generace, neodolal. Cena mírná, obsluha příjemná, za chvíli si jej vezl domů. V tomto je skutečně velice hbitý.
Krátce o voze
Motor 1.9 GTI a jeho kvality již znal z dob (dnes už) dávných, jezdil nějakou dobu Passatem se stejnou motorizací. Co se samotného modelu týče, je to jeden z těch vozů co za starých dobrých časů platili za neošoupanou minci ještě dlouhou dobu po uplynutí jejich automobilkou předpokládaného „datumu spotřeby“. Něco jako brouk… Na trh kabriolet vyjel v roce 1979 (to mi jej rodiče mohli koupit jako dárek k zahájení povinné školní docházky) a i když se druhá generace Golfu objevila v roce 1983, kabriolet ve stylu první generace se prodával až do roku 1993. Tehdy jej nahradila rovnou generace třetí. I proto není nic divného, že Radkův kabriolet byl vyroben v roce 1989 a byť to úředně veterán být nemůže, vzhledově do této skupiny patří. (Já vím, já vím, ty jediné pravé a nejúplnělepší jsou předválečné nebo těsně poválečné, ale předpis je předpis…)
Co je ještě na tomto vývoji zajímavé je, že karosárna Karmann, která kabriolety stavěla po celá ta léta, změnila na voze jediné – zvětšila palivovou nádrž a zmenšila rezervu kola, a to v roce 1984. A pak ještě v roce 1988 přidala upravila vzhled zvláštní Clipper sadou tak, aby vůz připomínal druhou generaci Golfu. Z pohledu 21. století není toto auto zrovna Sean Conery s jeho neutuchajícím sex-appealem. Dnes opravdu připomína něco jako hranatou pramici na jihočeských rybnících. Pokud si ovšem uvědomíme, že v té době ještě neexistovala Mazda MX-5 a spol., že si středostavovský příznivec v západní Evropě mohl pořídit bez střechy Forda Escorta nebo Peugeot 205 Cti, není volba zas tak špatná.
Mechanické části převzal od bráchy s pevnou střechou, jediné co by bylo možné vytýkat, je vyšší váha ve srovnání s ním. 150 kg nadváhy bylo způsobeno spíše paranoiou z pohybu vozu stylem střecha-kola-střecha-kol-střecha atakdále.
Nicméně, pokud jej srovnáme s oním Passatem, přece jen je Golf lehčí. A motor stejně silný. Možná ale předchozí zkušenost Radka lehce zmátla, protože mu připadalo, že golf jezdí jak drak. Po standardní lázni po koupi vozu, tedy výměně náplní, filtrů, kontrole brzdového systému, dofoukání gum a vyčištění interiéru, střechy na něj vykoukl docela hezký exemplář, s kterým se nestyděl vyjet na sraz veteránu v Křenovicích.
Oprava elektroniky
Po skončení sezóny se ovšem přece jen objevily nějaké drobné problémy v koňském stádu a Radek se rozhodl nechat je vyřešit ve velejemných elektrikářských rukách Pepy z Čejkovic. Tyto ruce ovšem, zdá se, nenosí hodinky a tak měl Radek zdarma Golfa ustájeného na zvedáku v servisu od 28. Října, přes další státní svátek, Vánoce, Nový rok, Tři krále, jejda toto letí. Pepík ovšem přecejen zamakal a zá(h/v)adu objevil. Možná se v tom skutečně celou dobu rýpal, možná nad tím celou dobu přemýšlel, ale nějak mi to nejde – uvěřit.
Pak zničehonic nastal den D a auto SKUTEČNĚ vrčelo. Pak teprve mohl Radek ocenit poměr výkon motoru/váha vozu. Pak taprve zažil, co je to kapotovaná motokára. Alespoň tak to říká. Pepík odhalil a opravil elektrickou závadu na tryskách a vstřikování benzínu do motoru, zřejmě v tom skutečně vozili v Rakousku slámu, byť to tak na první pohled nevypadalo. Ani slepičince na karoserii nebyly a závěsné zařízení z kufru netrčí!
Současný stav
Tolik do historie pradávné i nedávné. Radkův Golf má krásně zachovalý interiér, zadní okno bez průhledné jako voda v alpských tůních. Střecha je na jednom místě opravovaná, na funkci to ale nemá vliv. Motor jsem již popsal, pětistupňová převodovka nemá problém, brzdy brzdí, stěrače stírají. Lak je zachovalý. Gumy mají vzorek cca 5mm, baterie je dva roky stará. Je to ideální společník pro blížící se léto, bez potřeby větších investic, spousta muziky za málo peněz. Pokud samozřejmě necítíte potřebu prohánět dálnice (nikoliv D1) v XKR oblečen v bílé džíny Gucci (alespoň).
Pro / Proti
Kupte jej: slunce a vítr ve vlasech, nově seřízený motor, vyměněné náplně, bez dalších investic
Nekupuj to: nemá k tomu zimní gumy a rádio, není to holt Alfa Romeo, do kufru dáte jen plavky, kreditní kartu,možná ručník, pokud nebude rodinný
Cena: stlačíte jej na 50.000,- Kč (tajemství!)
Vrakoviště veteránů
Jistě znáte záběry z různých jihoafrických, amerických, portugalských a jiných hřbitovů aut, ať již „open air“, nebo pěkně pod střechou ve stodole se zav(a)řenými dveřmi. Díky fotografiím se vám zdají zbytky aut dokonale přitažlivé a vy se můžete bavit odhadováním, co to asi za typ a verzi tato snůška rzi je a dokonce můžete vymýšlet příběhy o tom, jak a proč celé pohřebiště vzniklo. V Čechách jsem zaznamenal také několik fotografů, kteří hledají po republice odložené kusy a čekají na správné světlo aby vynikla ta správná magie, přesvědčují prý majitele, aby jim pořízení fotografií povolili a vydávají s těmito fotografiemi kalendáře. Většinou jde o solitérí kousky.
Dokonce i já jsem si přisadil, když jsem na facebooku uveřejnil album s pár kousky nalezenými na cestě mezi Prahou a Nymburkem cestou z Moravy zcela nečekaně nalezl pracoviště snad servisu, snad ekologické likvidace aut, na kterém byly na hromadě kousky málokdy vídané. Díky iPhonu jsem mohl hned fotky upravit takovými filtry, že by atmosféru mohl závidět i Jan Saudek (žertuji) a myslím, že fotky mají své kouzlo.
Díky iPhonu jsem se ovšem na fotografické sociální síti Instagram (omlouvám se znalým) seznámil s jistou norskou fotografkou Elin Liavik, jejíž práci si vždy rád prohlédnu. Když se mi pak v mobilu objevily fotky ze švédského Baastnäs při Töcksfors, nemohl jsem jinak, než ji požádat o svolení publikovat je zde. Díkybohu souhlasila, poslala mi je mailem a vy si je tak můžete zde prohlédnout. Na jiné stránce můžete prohlížet další kousky, zachycené už někým jiným.
Vnořte se tedy vesele do smutných karoserií a světlometů vyprávějících své životní příběhy (máte-li v sobě dost alkoholu) a naslouchejte jim. Představte si, že váš Ford Mondeo, Seat Alhambra, Škoda Octavia či Volvo V40 skončí jednou taky tak. Co budou vyprávět? Naleznou příští generace krásu ve vyšisovaných a nemizejících plastech? Bude se jim líbit dizajnové zakrytí motorů?
Dosud bohužel platí, že pokud jste se při čtení dostali až sem a jste z facebooku, je potřeba se vrátit na hlavní stránku. Na ní dorolujte na konec tohoto příspěvku a tam je galerie viditelná. Některé vlastnosti puginu galerie mi zůstanou utajena. Ovšem doufám, že to dořeším. Tohle není možné!
@Elin Liavik – thank you very much once more for your generosity. To see the gallery with your pictures please return to main stream of the blog, the pictures are visible there. I don’t know properly how this plug-in works as it is quite user-unfriendly. Found it only today. Sorry for inconvenience.
Jak jsme (ne)koupili Mercedes Benz 190 SL
Expozice
Guru Vladimír, nevládnouce cizím jazykem, mi občas zavolá s naléhavou prosbou, abych telefonicky odpověděl někam do zahraničí na nabídku automobilu. Tentokrát na mobile.de našel Mercedes Benz 190 SL (W121) z roku 1961 v červené barvě ve Vídni za neuvěřitelných 13.500,- EUR!. Takže jsem okamžite volal! Záznamník….
Kolize
Volám druhý den, záznamník…. Napsali jsme pro jistotu tedy mail. A ejhle, na mail se mi docela hbitě ozval Joakim z Dánska a sáhodlouze mi popisoval vůz, jak je ve skvělém stavu, a že jsou s manželkou v důchodu a užívají si podzim života cestováním po světě, a že prodali letní sídlo v Rakousku, proto má auto na fotkách rakouské značky, a že teď žijí v Dánsku, kde si koupili malou farmu. Kdo že jsem já, ptali se. S veškerou diplomacií mě vlastní jsem jim odpověděl a krásně jsme si dopisovali.
S Vladimírem se nám zalíbil zejména jejich nápad, že bychom si auto převzali a celý obchod realizovali v Berlíně. Těšili jsme se na výlet, na pátek domluvili setkání a já začal hledat vlakové spojení do německé metropole. Připravoval jsem si o celé akci článek na blog a cesta zpět po vlastní ose měla být vyvrcholením příběhu.
Úvaha hlavného hrdiny
Samozřejmě, že nás neustále provázely pochyby – auto nekuřácké s plnou servisní historií (Sic!), bez nejménších problémů s mechanickými částmi, výborným lakem, zachovalým interiérem a hlavně ta pohádková cena. Příběh kolem byl ovšem uvěřitelný – staříci už auto nepotřebovali a na nějakém tom euru jim nesejde. A proč by právě nás nemohlo potkat takové štěstí, taková životní koupě, o které bychom vyprávěli donekončena každému ochotnému naslouchat? Proč by se to nemohlo stát? Vladimír – ostřílený kozák v nákupech automobilů ze zahraničí identifikoval všechna rizika, kterým bylo potřeba se vyhnout a nic nenasvědčovalo tomu, že by se vůbec objevila. Setkat jsme se měli ve městě, nikoliv kolem půlnoci na osamoceném parkovišti u dálnice. Zálohu dopředu po nás nikdo nechtěl. Třeba je to skutečně ono!
Krize
Nic nepřijatelného na první pohled nepředstavoval ani Joakimův návrh na pojistku, že skutečně do Berlína dorazíme a oni s manželkou jen tak oknem nevyhodí náklady na 800 km cestu z jejich nové farmy někde v Dánsku. „Ať tvá žena na tvé jméno pošle přes Western Union částku 3000 EUR, abych měl jistotu, že přijedeš. Potvrzení o složení mi pošli scannované emailem, má žena udělá hned zítra ráno totéž.“napsal mi v úterý večer. Také mi poslal jejich hezký společný portrét, abych je v tom Berlíně poznal. Totéž jsem měl učinit i já. Už jsem si představoval jak se s Vladimítem budeme společně fotit. Byvše v rámci mé advokátní praxe znalý všakovakých kouzel, nepřišlo mi na tom nic divného.
Peripetie
Jen mi vrtalo hlavou, proč ty peníze musí poslat moje žena, proč si je nemůžu poslat sám. Inu, zeptáme se přimo ve Western Union, není nic jednoduššího. Mladík za přepážkou na tento můj jediný dotaz odpověděl jednoznačně a zpříma: „Peníze si sám dopředu neposílejte, je potřeba, aby příjemce peněz byl v krajině příjmu. A rozhodně neposílejte potvrzení o složení nikomu mailem. S tím se dělají podvody, zejména pokud si v Německu kupujete auto. Při výdeji peněz úředník na pobočce nezná vzhled našich občanek a pokud si podvodník udělá falešné papíry na základě informací poslaných vámi, peníze jednouše vyzvedne on sám a připraví vás o ně.“
A bylo vymalováno.
Katarze
Tak jsem jen Joakimovi napsal, že jeho návrh je nebezpečný i pro něj a má žena pojala velké podezření o celé transakci. Pokud má zájem auto prodat, ať mi pošle fotografie ze společných výletů autem, jistě jich má dost. Také ať mi pošle kopii techničáku a avizovanou servisní knížku. A že jej rád přivítám v Praze, zaplatím mu cestu, ubytování a navrch dám 1000 EUR prémii.
Neodpověděl. Nepřekvapilo mě to.
Poučení
Myslete hlavou. Důvěřuj ale prověřuj. Pochybuji, tedy jsem. Očekávejte nejlepší a připravte se na nejhorší. A jiné.
Děkuji dopisovateli, alias Joakimovi, za tu další zkušenost do života. Děkuji pánovi ve Western Union, že nám zachránil 3000 EUR.
foto: Wikipedia