Už jsem o nich psal a klidně zopakuji, že ze setkání s nimi mám kdykoliv a vždy ohromnou radost. Jak se stalo, že bratři Trucovi, dle mého názoru vzrůstající nová vlna veteránismu v Čechách, k autům přišli?
Jiří, starší byť menší brácha, byl zřejmě benzínem křtěný. Asi jak mohl sednout na vehikl poháněný motorem, tak na něj sedl. Myslím, že jde o klasický scénář vesnického vývoje kluka, který když okolnosti dovolily, osedlal pincka, pak něco silnějšího a v osmnácti, jak jinak, automobi.
- píše se rok 2002
A že se práce neštítí, není zatížený řečmi, že něco nejde, tak si brzy pořídil první vůz, aby měl čím jezdit do školy. Hned napoprvé si splnil sen. Od mala byl poznamenán, jako tisíce jemu podobných v Čechách, seriálem Profesionálové. Tudíž ani nemusíte nahlas hádat, o čem ten sen byl.
K jeho modrému Capri Mk III 2.3 Super GT mu pomohl kamarád, který znal toho správného obchodníka. Hned napoprvé se v roce 2005 Jirkovi povedlo koupit vůz ve výborné kondici, na kterém nemusel dělat zhola nic a nechat na něm patinu. Vyjma standardní výměny náplní a spotřebních částí samozřejmě. Vůz prý původně vlastnila německá paní narozená roku 1913. Zde bych viděl první „době na truc“, protože častým úkazem mladíka vrtajícího se v autě je dovrtávání různých děr na ooooohromné repráky a ještě ooooohromnější křídla a spoilery, nikoliv zachování auta v původním stavu. Ve stavu, do jakého jej vymysleli lidé, co studovali design a nějaký ten pátek tříbili vkus…
Sice si krásné Capri pořídil, měl ale problém s jeho registrací na veteránské značky. Právě probíhala realizace legislativních změn v značení veteránů – rozdělení centrálního registru na krajské. Asi to mělo podobný průběh jako letos spuštění automatického systému, akorát se o tom tolik mezi národem nevědělo. A tak Jirka asi půl roku volal týden co týden na nově zřízený a nefunkční krajský referát až si jej příslušný referent pamatoval. Nakonec, když už vše začalo fungovat, odměnil Jirku naprosto luxusní veteránskou značkou. Myslím, že kvůli ní Jirka nemůže nikdy své první Capri prodat.
Jenže ouha, když už si pořídíte Capri ve stavu téměř dokonalém, srdce vám nedá, abyste jej drali denně. Takže si Jirka pořídil Fiat Uno, pak Forda Granadu, Taunuse, v současné době má Opla Omegu na plyn. Všechna ta auta v podstatě zužitkovává až do konce. Nutno ovšem dodat, že s Omegou jsme jeli letos do Essenu a zvládla tu cestu líp než já.
To Ondra, ten přeskočil level motorek, bavily ho spíše ryby. Pak si k dosažení dospělosti pořídil Corrado VR6. Taky se mu pekelně líbilo a hledal podobně postižené. Jenomže na prvním srazu poznal, že je postižen málo, protože neměl ani v nejměnším chuť „vylepšovat“ původní stav o podivné kusy laminátu a plechů aplikované s vrstvou kytu na automobily. Corrado šlo do světa.
Tu v roce 2010 zjistili, že v sousední vesnici je na prodej od kamarádova táty další Capri. A ne Capri ledajaké! Byl a je to vůz, ve kterém si Jirka vymodlil své první svezení v Capri v životě! No nekupte to… Vše zůstalo v původním stavu, ono po 58.000 km se toho moc měnit nemusí. Tedy kromě laku, který z původné zlaté onen pán změnil na červený. Asi si podvědomě přál Ferrari… A tak hochům v garáži přibyl šestiválcový po celolaku opět zlatý Mk.III dvoulitr. Kdyby snad měl někdo pochyby – auto kluci komplet odstrojili, něchali kvalitně nalakovat a zpět nastrojili, ne že by jen tak nechali auto polejt lakem, jak se to často stává. Většinu prací si udělají sami a i když umí třeba i s počítači, nesedí u nich hodiny bezduchým brouzdáním na netu či hraní her. V jejich generaci je to myslím další „době na truc“.
Ondra, stejně jako Jirka, na denní provoz používal a používá jiné plechovky. Většinou Granady, celkem jich měl tři. K tomu nějaká ta škodofka, dnes BMW. Pak ještě kamarádovi zachránili „emká dvojku“ z roku 1975. Nemohli přece dopustit, aby se třílitr dostal do nějakých nepovolaných a nevzdělaných rukou. Jeho úplně původní majitel byl doktor (možná i z hor). On ten kámoš není ledajaký, říká se mu Otec Capri v Čechách. Údajně do Čech přivezl valnou většinu těchto vozů. Tento vůz ovšem musí JIrka s Ondrou od šroubku předělat. Už má za sebou odstrojení, vyčištění, vyvaření a nový celolak, takže u překročili horizont.
Než jsem stihl tento článek dopsat a publikovat, zachránili ještě z Aukra dárce orgánů Mk III původně s dvoulitrovým čtyřválcem s vinylovou střechu a s finanční pomocí rodičů ještě fialovou stošedesátikoňovou 2.8i Mk III s originálně z fabriky rozšířenými blatníky ve verzi RS body kit (X-pack), tedy verz z roku 1981, aby se ta jedna z pěti v republice nemusela bát, kam se na stará kolena ještě dostane.
Aby se měli s kým scházet, založili hoši Klub historických vozidel Křenovice. Na cestě k němu sice prodělali první sraz s dospěláckou realitou, když se rozkmotřili a rozloučili s partou jim podobných lidí ovšem s radikálně jinými názory na uspořádání světa, nicméně bratři myslím vyšli se ctí. Potřeba zapojit se do současných veteránkých struktur a ukázat, že klub nemají jen pro legraci a cucání dotací, je vedla k uspořádali první Křenovické jízdy. Očekávali kolem 10 aut jejich kamarádů a ejhle, ono jich přijelo na padesát! A líbilo se a tak napříště přijelo ještě víc aut (mé mezi nimi)!
V současné době pracují pomalu ale jistě na BMW E3 3.0 Si. Je po laku, teď nastala fáze skládání a shánění nových či zánovních náhradích dílů. Něco daroval i další kus BMW pořízený někde v Německu. A do budoucna? Ondra má životní sen Lamborghini Espada, Jirka básní o rollsu a já jsem přesvedčen, že je jednoho dne budou mít. Oni hoši nejsou z té rasy „tývoetobychjednouchtělmítažmitomámadovolí“. Oni hoši když řeknou, že něco jde, tak se můžete spolehnout, že to bude, a ne až někdy o vánocích za dvacet let. A ani to není v dnešní době tak obvyklé, tedy „DOBĚ NA TRUC“.
- rybník s Capri