Blog o veteránech

Zn. ruším sbírku

Střední věk lidský vyznačuje se přehodnocením dosavadních hodnot, přístupu k životu a všeho, co dosud jeden nashromáždil. Potkalo to i mě. Někteří si toho i všimli.

Najednou jsem přestal mít hlad vlastnit všechny možné typy a značky aut. Mou nevýhodou bylo, že jsem se všemi chtěl jezdit, ne jen je mít schované někde ve stodole či z nich udělat veřejně přístupný sklad zvaný muzeum.

Snímek obrazovky 2013-02-07 v 11.59.59

Přestal jsem stíhat. Přestal jsem stíhat je dávat dohromady, jezdit s nimi, opravovat ty jednou opravené a starat se o ně, zařizovat papíry a testace, parkovat to někde atd. Byť jsem měl vydatnou pomoc od Kluci Truci.

Přiznám se, že jsem kdysi řešil nedostatek ježdění s youngtimery, tedy když jsem zrovna neměl žádného po ruce, koupí nového. Vždycky jsem si vysnil, že zrovna tenhle nový kousek nebude potřeba spravovat. Stejně byl. I když jsem jej dal „specialistovi“, párkrát jsem se spálil a má frustrace rostla. Už mě to přestalo bavit. Rozhodl jsem se sbírku zrušit. Ono, jestli to bylo možno nazvat sbírkou. Tímto slovem se většinou označuje ucelená skupina věcí alespoň přibližného charakteru. Nemám vyhraněný vkus a jsem otevřen každému typu či značce auta. Pro mě byl asi inspirací monacký kníže Rainier. Ten taky koupil co se mu líbilo. někde jsem četl jízlivou poznámku ohledně jeho sbírky aut, že byla neucelená a nelogická. Ať mu políbí prdel, si myslím. Sbírat si může kdo chce, co chce.

IMG_7740Snímek obrazovky 2013-02-07 v 11.36.41 IMG_2027

Nejdříve jsem pustil ty vozy, které byly nejlepší. Rvalo mi to srdce, ale Alfa Romeo Spider i Opel Diplomat prostě šly z domu. S prodejem Mercedesu 560 SEL jsem zažil tak hrůznou historku, že z ní mám materiál na video a uvažoval jsem, že na stuttgartskou značku zanevřu úplně. Nyní šlo do světa pár „projektů“, které mi jen zbytečně zabíraly místo. Opel Rekord, užovka, Wartburg, piáno, Solara. Nechal jsem snů o jejich reparaci a užití, jakkoliv jsem je měl rád a líbily se mi. Jejich prodej je taky dobrodružný, cílová skupina myslí a chová se o dost jinak než já.

IMG_0290

Něco si nechám. Paradoxně jsem si nejvíc oblíbil malucha a dost možná kvůli té historce s čínou ji dám trochu do pucu a nechám si ji. Je dost možné, že i Jaguár XJS mi zůstane. TO JE VŠE. Co bude dál, uvidíme. Se středním věkem jsem přehodnotil i sny.

Přeji mým bývalým láskám hodné majitele a majitelům zas hodně šťastných kilometrů.

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Kokořínsko po čtvrté

Letošní zimu jsme opět doufali, že pojedeme Kokořínsko historic rallye na sněhu. Organizátoři moudře posunuli termín z obvyklého začátku února blíže k jaru, kdy v poslední době je větší pravděpodobnost tuhé zimy, aby mohlo zmrznout co nejvíce kytek. Nicméně ani tentokrát se nezadařilo. Víkend před i víkend po nadělilo jak blázen, a zrovna v ten správný víkend byly teploty lehce nad nulou.

Také bylo letos méně posádek (20 proti 45 z loňska) a měli jsme co dělat, abychom našli vůbec vyhlášení závodu. Do třetice byly kratší i etapy (80km proti 150 vloni). A nakonec jsme ani sponzorské dárečky nedostali. Bůhví proč to všechno bylo, nebyl čas se organizátorů zeptat.

Ani v tak komorné atmosféře však organizátoři nezklamali a dokázali vytvořit dle mého názoru kvalitní závod se zajímavými orientačními oříšky a s nastavenou průměrnou rychlostí 40km/h jsme měli pořád co dělat. Žádné velké zastavování před koncem RZ, žádné pohodové čurání kdykoliv se zachtělo.

Naše posádka si vylepšila zážitky z jízdy ještě opakovaným odstraňováním závad na technicky (asi až příliš) dobře připraveného Fiatu 127a. El Navigator y mecanico Jirka přišel na pravděpodobnou příčinu chcípání na volnoběh a nemožnosti nastartovat s teplým motorem až den po závodě. Prvně se nám to stalo hned na první, noční, etapě, kdy jsme ztratili 10 minut přímo v RZ, tudíž jsme dojeli pozdě a nabrali plný košík trestných bodů. Druhou etapu jsme rovnou zahájili odtlačením vozu přes startovní čáru a rýpáním se v motoru na přilehlém parkovišti. Ve třetí etapě nám to chcíplo čtyřikrát, tentokrát nejen při dojíždění do křižovatky, když jsem prostě nestihl vytáhnout sytič, ale už i během jízdy pod plynem.

Už ani nezjistíme,  jestli příčina skutečně tkvěla ve vadném kondenzátoru, na což přišel Jirka až v neděli, protože dnes už Fiata nevlastníme, přes Aukro jsme jej poslali do světa. Ne snad ze zklamání z umístění, ale tak nějak nás přestalo bavit do něj cpát peníze bez viditelného výsledku. To se někdy stává.

Jak jsme nakonec skončili? Patnáctí z dvaceti, jak si „vtipně“před závodem stanovil Jirka. Kdysž něco moc chceš, ono se to vyplní ….  Za námi zůstali ještě větší smolaři, např. s Trabantem, kterému snad v noci z pátka na sobotu udělali komplet generálku.  To se taky někdy stává.

Ale jak napsal kamarád na Facebook: „Bojovali jsme až do odhalení závady, nevyhráli jsme pohár, ale sami nad sebou, že jsme to nevzdali“. Zábava to stejně byla obrovská, jako vždy.

Statistika praví, že v každém lichém ročníku se umístíme výborně. Takže příští rok…..!

 

Komentáře

2. Sraz youngtimerů

Ještě pořád, pět dní po skončení srazu jsem unavený. Ještě pořád mě však uvnitř těla hřeje pomyšlení na ty báječné čtyři dny, které jsem strávil přípravou a samotným srazem. Obklopen Petrem Jirsou a Radkem Kovářem, kteří se mnou sraz organizovali, Petrovou manželkou Markétou (svatou to ženou), jeho synem Petrem a také Aničkou Pajerovou ze Spolku Orlík – Sedlec, která svým nečekaným zápalem pro práci jako buldozér řešila jeden úkol za druhým. K tomu připočtu posádky z 86 registrovaných aut a asi 10 z-bůh-ví-jakých-důvodů-neregistrovaných a úplně se tetelím nad přátelskou atmosférou, která celou dobu v kempu Velký Vír na Orlíku vládla. Nesmím taky zapomenout zmínit hospodského Petra Sulana a jeho kočičky za barem a všechny naše partnery. Ty uvedu dole zvlášť, protože jim patří nekonečné díky za důvěru, kterou v naši akci vložili.

Co se tedy pořádně dělo? Inu, v pátek odpoledne sjeli se skalní a vytvořili hned na registraci kroužek, v němž proudila Pavlíkova bezobdobná meruňka, Máriova slivka, nějaké to víno a hlavně smích, povídání, prostě takové to srazové vítání. Když padla noc a registrační okénko stáhlo roletu, přesunuli jsme se do hospody a na dýzu. Přesun trval pro některé až do půl páté.

To se mě týkat nemohlo, protože jsem zodpovědný a uvědomělý pionýr a svazák. Já musel ráno vítat další účastníky a fotit je na pamětní listy. S mírným časovým skluzem, ze kterého si nikdo nic nedělal, jsem v dolní hospodě zahájil besedu s Ondrou Demutem a jeho PandaRaptorem o nedokončené cestě z GoodWoodu do Ulanbataru v rámci Mongol Rally. Poutavé to tedy bylo a jsem zvědavý, koho všeho Ondra inspiroval k podobným dálkovým cestám.

Následovala spanilá cesta s cílem na zámku Orlík, vedená nejdříve kluci Truci, záhy svedená do opačného směru a do kolejí vrácená Valdou a Michalem s jejich vozy opatřenými sirénou. Tím také spanilá jízda nabyla proti ostatnímu provozu důležitosti zvící prezidentské návštěvy. Díky Bohu se všichni po sponzorovaném vstupu za 50,- Kč do Zámku Orlík vrátili v pořádku zpět a po malém odpočinku jsme mohli vyhlásit vítěze 19ti kategorií. Po nich jsme rozdali bohatou tombolu a pro zbývající fanoušky uspořádali vědomostní soutěž Automozek 2017. Letos již druhý ročník. Vše frčelo jak na drátkách, dokonce jsme stihli pro velký zájem pětkrát uspořádat soutěž Sněz 3 tyčinky Havlík do jedné minuty a dát jednu celou krabici těchto lahodných, ale přece jen ústní dutinu sušících tyčinek jako výhru Máriovi, který tento nadlidský úkol dokázal. Zábava i tentokrát frčela až do brzkých ranních hodin.

Moc děkuji za krásné komentáře a pochvaly na Facebooku i do zpráv, velice si jich všichni vážíme. Moc děkuji všem účastníkům i všem našim pomocníkům za skvělý sraz a těším se na vás příští rok.

Partneři srazu byli:

A zde pár fotek z vyhlašování vítězů kategorií

Komentáře