Blog o veteránech

Kokořínsko Historic 2014

“….na 37,5 odbočíme doprava”

“Kolik?”

“37,5”

”óká, 37,5”

 …. “třicet nula …..třicetpět nula …..třicetsedm nula”

“dobře, ještě pětset, pak na téčku doprava. Ty vole, zas nás dojel ten Golf, pusť ho”

“Zajímavé, že jede doleva …. Kolik nám zbývá času do RZ?”

“Na 4 kilometry 12 minut, takže v pohodě. Po dalším milníku dáme čurpauzu“

Ještě pořád mi zní přibližně stejné dialogy ze včerejšího zimního rallye Kokořínsko Historic 2014, kterého jsme se s mým parťákem Jirkou účastnili, oba dva v životě poprvé. Během týdne to chvilkami vypadalo kvůli nemoci Jirkovy dcery, že pojedu sám. Naštěstí tahle smůla byla zažehnána. Nechci si ani představit, jak bych četl itinerář, měřil a hlídal vzdálenosti a hlavně přepočítával čas a rychlost.

                               

Četl jsem o tomto druhu rallye několik článků, ale pořád mi ten systém nebyl jasný, pořád jsem nechápal o co pořádně jde. Za samozřejmost všichni autoři článků považovali tripmastry, stopky, na obrázcích bylo vidět desky s klipy na přidržení papírů, kalkulačky, lampičky, kombinézy a další propriety dodávající jezdci téměř lesk kosmonauta. Nic z toho jsem neměl a ani nemínil kupovat. Takových koníčků, po kterých mi zůstaly doma haldy materiálu a pomůcek k ničemu, jsem už zažil dost. Nejdřív vyzkoušíme, co a jak, pak budeme možná nakupovat.

Když jsem však sám dorazil do kempu ve Mšenu a začal se srovnávat se všemi vozy a profi vybavením jezdců, lehce se do mě pustila nervozita. Poslední kapka měla podobu šipkového itineráře v tabulce s hromadou čísel, které mi připomínaly malby v pyramidách. Naštěstí jsem už velký kluk a uvědomil si, že se nemám posrat dopředu. Naopak jsem si z toho udělal nejdůležitější pravidlo účasti v téhle soutěži:

Nekoukej na jiné. Nekoukej co používají, nesrovnávej se s jejich autem, nedívej se kam a jak rychle jedou a nepřemýšlej proč.

To není poučka zajišťující pouze duševní pohodu, ale umožňující slušné konečné umístění. Nikdy totiž nevíte, jak komu auto funguje, jestli se všemi těmi přístroji umí pracovat a hlavně jestli nebloudí. To se nám docela potvrdilo, protože vás například mohou zmást soutěžní auta jedoucí v protisměru nebo odbočující do jiné odbočky než chcete jet vy. V prvním případě však vozy jedou v protisměru protože mají za sebou delší úsek trati, startovali 45 minut před vámi a trasa je holt zavedla na tu samou silnici, ale opačně. V druhém případě jednoduše posádka chybovala. S přibývajícím časem přichází ke slovu únava a nesoustředění, já jsem v poslední etapě už sotva vnímal navigátorovy pokyny. Nám samotným se taky podařilo zmást asi tři posádky, které tohoto pravidla nedbaly a vydaly se s námi na špatnou cestu. Úplně jsem v kvílení gum při otáčení slyšel jejich kletby.

Co se auta týče, byl jsem s mým Zbigniewem nadmíru spokojen. Malý vůz slabého výkonu si liboval v úzkých nitěnkách třetí třídy, kterými je kokořínsko doslova protkáno. Sedmset kubických centimetrů v motoru typu sparing partner (boxer má válce proti sobě, tady jsou jen dva ležaté válce vedle sebe, takže proto ta přezdívka) si hravě poradilo s krutými stoupáními mezi pískovci a naopak nás síla (nebo spíše slabota) motoru nelákala k rychlostnímu závodění. Průměrná rychlost 37 km/h pro celý závod umožňovala se během etapy i v klidu vyčůrat, čehož jsme my s Jirkou využívali docela často. My jsme, dá se říct, tedy s prominutím, závod prochcali. Furt lepší než jej prosrat, no ne? Myslím, že právě zlákání k radostnému skotačení vozy se silnějšími motory zapříčinilo častější bloudění jiných posádek. To pak vedlo k penalizacím za příjezd ke kontrole ze špatného směru nebo k příjezdu ke kontrole, když už tam dávno nebyla. To se stalo jednomu kolegovi v BMW, který najel po špatném odbočení asi 15 km a byl na konci startovního pole. A Golf zmíněný na začátku?  Předjížděl nás v první etapě asi pětkrát, pokaždé v závratném tempu a otáčkách motoru přehlušujících i náš docela hlučný agregát.

Vniřní hlučnost byla asi jedna ze dvou nevýhod malucha. Druhá bylo přece jen menší pohodlí proti větším autům, které v kombinaci s řevem motoru způsobovalo onu únavu. Večer mi hučelo v hlavě jak za mladých časů po diskotéce. Další soutěžní vybavení nám, jak jsem naznačil výše, chybělo. Denní počítadlo kilometrů jsme ovládli až těsně před závodem, čas jsme měřili hodinkami v telefonu. Oba telefony se nám ovšem při třetí etapě už vybily a nemaje dobíječky, museli jsme nakonec použít notebook a jeho systémové hodinky. Hodně nám pomohla v noční etapě obyčejná čelovka. Proti některým jiným vozům, např. Škoda 110 LS a VAZu 1201 Žiguli, měl Zbygniew ještě jednu netušenou výhodu – denní počítadlo kilometrů měří na stovky metrů, nikoliv jen na celé kilometry. To se to pak jelo!

Kokořínsko Historic je veliká zábava. Krajinu trochu znám už z dřívějška a už dávno jsem si říkal, jak by bylo fajn se projet s veteránkem po Kokořínském dolu, v malebných zákoutích s roubenkami, polorozbořenými domy, jezírky, anebo potůčky linoucími se mezi pískovcovými útvary. Ovšem pozor, popsaná romantika je těžce vykoupena nekvalitou silnic připomínající místy opravdickou Šestidenní.

                              

Příjemným překvapením bylo sponzorské zázemí závodu, kdy každý z účastníků dostal již před závodem docela potřebné motoristické drobnosti a po skončení na památku nějaký ten pokál. Já vím, že zkušení borci to mohou považovat za veteš, já jsem v tomhle malé děcko a cingrlátka miluji. Organizačně Aleš Hodouš a jeho boys zvládli závod přes rekordní počet účastníků výborně. Všichni věděli co mají dělat, nezaznamenal jsem ani náznak nervozity nebo pnutí, který se při obdobných podnicích může objevit.

Letošní rallye poznamenala nepřítomnost sněhu. Vladimír Putin si asi stáhnul všechen na olympiádu a malé středoevropské národy opět okrouhali. Já říkám „Díky Bohu“(což je skoro to samé jako „Díky Vladimíre“), protože už tak byl závod pro mě, jakožto prvničku, docela náročný podnik. Ne že bychom sníh nezvládli, možná by nás to dokonce méně drncalo. Jen by to bylo možná příliš mnoho prvních zkušeností najednou. Takto jsem rád, že jsme se naučili číst šipkový itinerář, že jsme s autem neměli žádnou závadu pro celých 300 km(!) a že jsme nakonec skončili na nádherném 14. místě  ze 40ti posádek (!!).

Až si koupíme tripmastra, teš se, Aleši Urbane, vítězi letošního ročníku!

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Kokořínsko po čtvrté

Letošní zimu jsme opět doufali, že pojedeme Kokořínsko historic rallye na sněhu. Organizátoři moudře posunuli termín z obvyklého začátku února blíže k jaru, kdy v poslední době je větší pravděpodobnost tuhé zimy, aby mohlo zmrznout co nejvíce kytek. Nicméně ani tentokrát se nezadařilo. Víkend před i víkend po nadělilo jak blázen, a zrovna v ten správný víkend byly teploty lehce nad nulou.

Také bylo letos méně posádek (20 proti 45 z loňska) a měli jsme co dělat, abychom našli vůbec vyhlášení závodu. Do třetice byly kratší i etapy (80km proti 150 vloni). A nakonec jsme ani sponzorské dárečky nedostali. Bůhví proč to všechno bylo, nebyl čas se organizátorů zeptat.

Ani v tak komorné atmosféře však organizátoři nezklamali a dokázali vytvořit dle mého názoru kvalitní závod se zajímavými orientačními oříšky a s nastavenou průměrnou rychlostí 40km/h jsme měli pořád co dělat. Žádné velké zastavování před koncem RZ, žádné pohodové čurání kdykoliv se zachtělo.

Naše posádka si vylepšila zážitky z jízdy ještě opakovaným odstraňováním závad na technicky (asi až příliš) dobře připraveného Fiatu 127a. El Navigator y mecanico Jirka přišel na pravděpodobnou příčinu chcípání na volnoběh a nemožnosti nastartovat s teplým motorem až den po závodě. Prvně se nám to stalo hned na první, noční, etapě, kdy jsme ztratili 10 minut přímo v RZ, tudíž jsme dojeli pozdě a nabrali plný košík trestných bodů. Druhou etapu jsme rovnou zahájili odtlačením vozu přes startovní čáru a rýpáním se v motoru na přilehlém parkovišti. Ve třetí etapě nám to chcíplo čtyřikrát, tentokrát nejen při dojíždění do křižovatky, když jsem prostě nestihl vytáhnout sytič, ale už i během jízdy pod plynem.

Už ani nezjistíme,  jestli příčina skutečně tkvěla ve vadném kondenzátoru, na což přišel Jirka až v neděli, protože dnes už Fiata nevlastníme, přes Aukro jsme jej poslali do světa. Ne snad ze zklamání z umístění, ale tak nějak nás přestalo bavit do něj cpát peníze bez viditelného výsledku. To se někdy stává.

Jak jsme nakonec skončili? Patnáctí z dvaceti, jak si „vtipně“před závodem stanovil Jirka. Kdysž něco moc chceš, ono se to vyplní ….  Za námi zůstali ještě větší smolaři, např. s Trabantem, kterému snad v noci z pátka na sobotu udělali komplet generálku.  To se taky někdy stává.

Ale jak napsal kamarád na Facebook: „Bojovali jsme až do odhalení závady, nevyhráli jsme pohár, ale sami nad sebou, že jsme to nevzdali“. Zábava to stejně byla obrovská, jako vždy.

Statistika praví, že v každém lichém ročníku se umístíme výborně. Takže příští rok…..!

 

Komentáře

2. Sraz youngtimerů

Ještě pořád, pět dní po skončení srazu jsem unavený. Ještě pořád mě však uvnitř těla hřeje pomyšlení na ty báječné čtyři dny, které jsem strávil přípravou a samotným srazem. Obklopen Petrem Jirsou a Radkem Kovářem, kteří se mnou sraz organizovali, Petrovou manželkou Markétou (svatou to ženou), jeho synem Petrem a také Aničkou Pajerovou ze Spolku Orlík – Sedlec, která svým nečekaným zápalem pro práci jako buldozér řešila jeden úkol za druhým. K tomu připočtu posádky z 86 registrovaných aut a asi 10 z-bůh-ví-jakých-důvodů-neregistrovaných a úplně se tetelím nad přátelskou atmosférou, která celou dobu v kempu Velký Vír na Orlíku vládla. Nesmím taky zapomenout zmínit hospodského Petra Sulana a jeho kočičky za barem a všechny naše partnery. Ty uvedu dole zvlášť, protože jim patří nekonečné díky za důvěru, kterou v naši akci vložili.

Co se tedy pořádně dělo? Inu, v pátek odpoledne sjeli se skalní a vytvořili hned na registraci kroužek, v němž proudila Pavlíkova bezobdobná meruňka, Máriova slivka, nějaké to víno a hlavně smích, povídání, prostě takové to srazové vítání. Když padla noc a registrační okénko stáhlo roletu, přesunuli jsme se do hospody a na dýzu. Přesun trval pro některé až do půl páté.

To se mě týkat nemohlo, protože jsem zodpovědný a uvědomělý pionýr a svazák. Já musel ráno vítat další účastníky a fotit je na pamětní listy. S mírným časovým skluzem, ze kterého si nikdo nic nedělal, jsem v dolní hospodě zahájil besedu s Ondrou Demutem a jeho PandaRaptorem o nedokončené cestě z GoodWoodu do Ulanbataru v rámci Mongol Rally. Poutavé to tedy bylo a jsem zvědavý, koho všeho Ondra inspiroval k podobným dálkovým cestám.

Následovala spanilá cesta s cílem na zámku Orlík, vedená nejdříve kluci Truci, záhy svedená do opačného směru a do kolejí vrácená Valdou a Michalem s jejich vozy opatřenými sirénou. Tím také spanilá jízda nabyla proti ostatnímu provozu důležitosti zvící prezidentské návštěvy. Díky Bohu se všichni po sponzorovaném vstupu za 50,- Kč do Zámku Orlík vrátili v pořádku zpět a po malém odpočinku jsme mohli vyhlásit vítěze 19ti kategorií. Po nich jsme rozdali bohatou tombolu a pro zbývající fanoušky uspořádali vědomostní soutěž Automozek 2017. Letos již druhý ročník. Vše frčelo jak na drátkách, dokonce jsme stihli pro velký zájem pětkrát uspořádat soutěž Sněz 3 tyčinky Havlík do jedné minuty a dát jednu celou krabici těchto lahodných, ale přece jen ústní dutinu sušících tyčinek jako výhru Máriovi, který tento nadlidský úkol dokázal. Zábava i tentokrát frčela až do brzkých ranních hodin.

Moc děkuji za krásné komentáře a pochvaly na Facebooku i do zpráv, velice si jich všichni vážíme. Moc děkuji všem účastníkům i všem našim pomocníkům za skvělý sraz a těším se na vás příští rok.

Partneři srazu byli:

A zde pár fotek z vyhlašování vítězů kategorií

Komentáře