Blog o veteránech

Historic setinová rallye

Vyčítalo mi pár přátel, že jsem nepsal o kokořínské zimní rallye, ani o setinové rallye Seven castles, neboli sedmihradské. Inu, pracovní úsilí vyžadovalo mé síly jinde a dnes už tato témata mohly by se zdát vyčpělá. Nebudou, pokud změníme optiku.

Tyto dvě akce mají totiž něco společné a něco jiné, jak už to bývá. Společné je samozřejmě měření času na daném úseku jakožto hlavní téma na soupeření. Společné pro ně je i to, že jsem vždycky vystresovaný jak prvnička a jen stěží hledám klid. Mé magické óm zní spíše jako volání o pomoc než duchovní spojení s universem.

Představte si třeba, že letos mi má drahá polovička 10 minut před startem Kokořínska Historic, kdy kromě sebe musím uklidňovat i spolujezdce Jiřího, volala, že nemůže vycouvat s autem z garáže, protože jsem zcela nevhodně (tak něžně to neřekla) umístil u zdi pneumatiky. Byla to velká škola rozdílného přístupu k řešení problému muži a ženami, jestli víte o čem mluvím.

IMG_1668 IMG_1647

Stejně tak i na sedmihradské jsem po osmi hodinách jízdy zjistil, že mám stresem celou dobu ramena v poloze „co já vím?“ a že už mě docela bolí za krkem i hlava. Opravdu by mě zajímalo, jak to řeší ostatní závodníci. Všichni na mě působili strašně bohorovně.

Kokořínsko se ovšem odehrává na výrazně menším území a má to své kouzlo. Několikrát vás protáhnou těmi samými silničkami v různých směrech, takže se může stát, že potkáte soutěžící auto v protisměru, odbočující doleva i přijíždějící zprava. To jednomu prověří schopnost spolehnout se na vlastní úsudek, koukat pořádně do roadbooku a nejet jak ovce za někým jiným. Roadbook navíc obsahuje jen skutečně důležité body trasy.

Naproti tomu roadbook Seven castles obsahuje každý začátek vesnice, každý železniční přejezd, výmol, stopku nebo kruháč. V

Praze po pravém břehu od Mostu Míru až pro Jiráskův Most bylo v roadbooku zaznačeno asi 12 bodů. Při tom množství, přiznám se, neměl jsem jako navigátor čas koukat se na ony hrady a kochat se výhledy. Prý ovšem je tento způsob typický pro zahraniční prestižní rallye. Budu to muset ověřit. Prozatím důvodům nerozumím.

Seven castles rallye je vedena částečně i po docela frekventovaných místech Prahy, naproti prázdným silnicím kokořínska, takže musíte předpokládat i nějakou tu zácpu a přízpůsobit jí i jízdu ve volných úsecích, abyste dodrželi časový plán. Na jednu stranu jsem nechápal, proč musíme jet plným nábřežím, pak mi došlo, že se tím dosáhne značná pozornost a efekt krásných aut pro oči pražanů i turistů. Něco jako: „Hele to mám káru, co?“

Rozdíl v hodnotě aut mezi oběma rallye byl totiž dost značný. Na hrady jsem se s mým „závodním“ Maluchem neodvážil …

IMG_2408

Nyní k měřeným úsekům. Kokořínsko má v každé etapě erzetu, kterou jedete dvakrát na stejný čas. Její délka je i několik kilometrů a v ní můžete klidně taky zakufrovat, protože i uvnitř se řídíte roadbookem. Sedmihradka má měřené úseky řádově ve stovkách metrů. V tomto případě jsme nepřišli na to, jak na to. Odhlédnu-li od mé lajdáckosti kombinované se závodním stressem vedoucím k tomu, že na stopkách máčknu blbý čudlik a zjistím to až 20 m od startu, nevím jak bych to měl dělat, abych odpočítával vzdálenost v čase. Ještě jsem nezmínil, že odhad na vzdálenost mi Pán Bůh nenadělil. Naše měřené úseky byly spíše o štěstí než o umění.

Když jsem se po závodě pídil na internetu po nějakém návodu, narazil jsem na zajímavý článek z dávné minulosti. Třeba z roku 2002. Autor si posteskl, že měřené úseky jezdí čím dál víc lidí se stopkami a pořadatelé i když to vědí, z falešného kamarádství narušitele podmínek soutěže nediskvalifikují. Prý „Quo vadis, setinové rallye?“

Dnes se gentlemansky část posádek zaváže, že bude používat pouze mechanické stopky a vyhlásí se jim zvláštní kategorie. Koukal jsem na ně jako na hrdiny, že se spolehnou na nepřesnou mechaniku …. Inu, časy se mění. Je to stejné, jako googlit odpovědi na znalostní otázky na smartfónu.

Přiznávám však, že projet měřené úseky bez stopek a pro měření času si třeba jen zpívat, to musí být UMĚNÍ! Už jen najít závodníky ochotné se gentlemansky zavázat, že nebudou odhodí jakékoliv časoměrné zařízení …. Půjdete někdo do toho?

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Kokořínsko po čtvrté

Letošní zimu jsme opět doufali, že pojedeme Kokořínsko historic rallye na sněhu. Organizátoři moudře posunuli termín z obvyklého začátku února blíže k jaru, kdy v poslední době je větší pravděpodobnost tuhé zimy, aby mohlo zmrznout co nejvíce kytek. Nicméně ani tentokrát se nezadařilo. Víkend před i víkend po nadělilo jak blázen, a zrovna v ten správný víkend byly teploty lehce nad nulou.

Také bylo letos méně posádek (20 proti 45 z loňska) a měli jsme co dělat, abychom našli vůbec vyhlášení závodu. Do třetice byly kratší i etapy (80km proti 150 vloni). A nakonec jsme ani sponzorské dárečky nedostali. Bůhví proč to všechno bylo, nebyl čas se organizátorů zeptat.

Ani v tak komorné atmosféře však organizátoři nezklamali a dokázali vytvořit dle mého názoru kvalitní závod se zajímavými orientačními oříšky a s nastavenou průměrnou rychlostí 40km/h jsme měli pořád co dělat. Žádné velké zastavování před koncem RZ, žádné pohodové čurání kdykoliv se zachtělo.

Naše posádka si vylepšila zážitky z jízdy ještě opakovaným odstraňováním závad na technicky (asi až příliš) dobře připraveného Fiatu 127a. El Navigator y mecanico Jirka přišel na pravděpodobnou příčinu chcípání na volnoběh a nemožnosti nastartovat s teplým motorem až den po závodě. Prvně se nám to stalo hned na první, noční, etapě, kdy jsme ztratili 10 minut přímo v RZ, tudíž jsme dojeli pozdě a nabrali plný košík trestných bodů. Druhou etapu jsme rovnou zahájili odtlačením vozu přes startovní čáru a rýpáním se v motoru na přilehlém parkovišti. Ve třetí etapě nám to chcíplo čtyřikrát, tentokrát nejen při dojíždění do křižovatky, když jsem prostě nestihl vytáhnout sytič, ale už i během jízdy pod plynem.

Už ani nezjistíme,  jestli příčina skutečně tkvěla ve vadném kondenzátoru, na což přišel Jirka až v neděli, protože dnes už Fiata nevlastníme, přes Aukro jsme jej poslali do světa. Ne snad ze zklamání z umístění, ale tak nějak nás přestalo bavit do něj cpát peníze bez viditelného výsledku. To se někdy stává.

Jak jsme nakonec skončili? Patnáctí z dvaceti, jak si „vtipně“před závodem stanovil Jirka. Kdysž něco moc chceš, ono se to vyplní ….  Za námi zůstali ještě větší smolaři, např. s Trabantem, kterému snad v noci z pátka na sobotu udělali komplet generálku.  To se taky někdy stává.

Ale jak napsal kamarád na Facebook: „Bojovali jsme až do odhalení závady, nevyhráli jsme pohár, ale sami nad sebou, že jsme to nevzdali“. Zábava to stejně byla obrovská, jako vždy.

Statistika praví, že v každém lichém ročníku se umístíme výborně. Takže příští rok…..!

 

Komentáře

2. Sraz youngtimerů

Ještě pořád, pět dní po skončení srazu jsem unavený. Ještě pořád mě však uvnitř těla hřeje pomyšlení na ty báječné čtyři dny, které jsem strávil přípravou a samotným srazem. Obklopen Petrem Jirsou a Radkem Kovářem, kteří se mnou sraz organizovali, Petrovou manželkou Markétou (svatou to ženou), jeho synem Petrem a také Aničkou Pajerovou ze Spolku Orlík – Sedlec, která svým nečekaným zápalem pro práci jako buldozér řešila jeden úkol za druhým. K tomu připočtu posádky z 86 registrovaných aut a asi 10 z-bůh-ví-jakých-důvodů-neregistrovaných a úplně se tetelím nad přátelskou atmosférou, která celou dobu v kempu Velký Vír na Orlíku vládla. Nesmím taky zapomenout zmínit hospodského Petra Sulana a jeho kočičky za barem a všechny naše partnery. Ty uvedu dole zvlášť, protože jim patří nekonečné díky za důvěru, kterou v naši akci vložili.

Co se tedy pořádně dělo? Inu, v pátek odpoledne sjeli se skalní a vytvořili hned na registraci kroužek, v němž proudila Pavlíkova bezobdobná meruňka, Máriova slivka, nějaké to víno a hlavně smích, povídání, prostě takové to srazové vítání. Když padla noc a registrační okénko stáhlo roletu, přesunuli jsme se do hospody a na dýzu. Přesun trval pro některé až do půl páté.

To se mě týkat nemohlo, protože jsem zodpovědný a uvědomělý pionýr a svazák. Já musel ráno vítat další účastníky a fotit je na pamětní listy. S mírným časovým skluzem, ze kterého si nikdo nic nedělal, jsem v dolní hospodě zahájil besedu s Ondrou Demutem a jeho PandaRaptorem o nedokončené cestě z GoodWoodu do Ulanbataru v rámci Mongol Rally. Poutavé to tedy bylo a jsem zvědavý, koho všeho Ondra inspiroval k podobným dálkovým cestám.

Následovala spanilá cesta s cílem na zámku Orlík, vedená nejdříve kluci Truci, záhy svedená do opačného směru a do kolejí vrácená Valdou a Michalem s jejich vozy opatřenými sirénou. Tím také spanilá jízda nabyla proti ostatnímu provozu důležitosti zvící prezidentské návštěvy. Díky Bohu se všichni po sponzorovaném vstupu za 50,- Kč do Zámku Orlík vrátili v pořádku zpět a po malém odpočinku jsme mohli vyhlásit vítěze 19ti kategorií. Po nich jsme rozdali bohatou tombolu a pro zbývající fanoušky uspořádali vědomostní soutěž Automozek 2017. Letos již druhý ročník. Vše frčelo jak na drátkách, dokonce jsme stihli pro velký zájem pětkrát uspořádat soutěž Sněz 3 tyčinky Havlík do jedné minuty a dát jednu celou krabici těchto lahodných, ale přece jen ústní dutinu sušících tyčinek jako výhru Máriovi, který tento nadlidský úkol dokázal. Zábava i tentokrát frčela až do brzkých ranních hodin.

Moc děkuji za krásné komentáře a pochvaly na Facebooku i do zpráv, velice si jich všichni vážíme. Moc děkuji všem účastníkům i všem našim pomocníkům za skvělý sraz a těším se na vás příští rok.

Partneři srazu byli:

A zde pár fotek z vyhlašování vítězů kategorií

Komentáře