Blog o veteránech

Německý Rekord …

Už je to pár let dozadu, ale furt na něj vzpomínám. Pokaždé, když jsem v něm jel, připadal jsem si jako německý podnikatel, který obchodoval s kazeťáky a vůbec elektronikou („Hi-Tech“), vyrobenou v Japonsku v sedmdesátých letech. Nevím, proč zrovna to, ale nějak mně to na to sedí.

K Rekordu jsem přišel jak slepý k houslím. Volal mně kamarád, který byl v té době milovníkem Fordů Taunusů. Měl jich několik a Rekorda neměl kam dát. Byl nabízený za pár korun a flašku dobrého vína. Dostal jsem kontakt na majitelku, která ho vlastnila posledních dvacet let. Přímo zajásala, že se na něj někdo ozval. Říkala, že do dvou dnů si pro něj musím přijet, jinak jde do šrotu. Když jsem se zeptal, zda-li bychom nemohli počkat alespoň na víkend, který je za tři dny, odpověděla mně, že v žádném případě. Doslova řekla: „To vůbec nepřipadá v úvahu, pokud si pro „Píďu“ (tak mu říkala) nepřijedete do čtvrtka, musím ho dát do šrotu. Byla by to věčná škoda, ale pozítří si jdu pro nového Logana a garáž mám jen na jedno auto. Nemohla bych se koukat na to, jak stojí přes noc venku.“ V tu chvíli mně proběhlo hlavou, že se bavím s někým na úrovni třetího stupně poruchy mozku. Nemůže jednu noc stát na dvorku? Tak ho radši dám do šrotu … To dá rozum ne ?!

opel6opel8

Udělal jsem vše, abych automobil získal a po příjezdu mně bylo vše jasné. Paní bylo 78 let a nejspíš na mě použila taktiku, aby s „Píďou“ měla co nejmenší starost a prodej proběhl co nejrychleji. Musel jsem ji obdivovat, že v tomto věku byla tak vitální a hlavně měla chuť koupit si nové auto a jezdit s ním. Prý se jela občas projet jen tak, když neměla co dělat. Při zkušební jízdě mě nepustila za volant, protože automobil zatím nebyl můj a kdybych ho naboural, jak by k tomu přišla.

Musím ale říct, že mně to vůbec nevadilo. Jela jak z praku a cesty kolem Svitav měla opravdu najeté. Podřazovala s meziplynem! Z toho jsem byl v úžasu a kdyby byla o „pár“ let mladší, snad bych se i zamiloval. Po návratu nebyl nejmenší důvod, proč automobil nekoupit. Po vyřešení náležitostí mě pozvala na tureckou kávu a vyprávěla, kde s ním všude byla a co s ním prožila. Při loučení se mě zeptala, jestli vím, proč ho chtěla prodat tak rychle? Odpověděl jsem, že chtěla mít co nejmenší starosti.

„Ne, omyl!“, odpověděla: „Pokud by mi stál na dvorku a já na něj pokaždé, když by prošla kolem okna, viděla, srdce by jí pukalo a snad by ho ani neprodala.“ Proto byla jediná šance a to rychlý prodej. Naposledy ho pohladila a řekla, ať už jedu. Když jsem paní viděl ve zpětném zrcátku, bylo mně jasné, že ho měla fakt ráda. Jednou rukou mávala jak o život a v druhé svírala kapesníček.

Já jsem ho měl asi rok, ale bohužel jsem byl vyhozen z garáže, kde jsem ho parkoval. Tak jsem ho musel poslat dál do světa. Mrzí mě to ze dvou důvodu. Prvním je ten, že auto bylo v perfektní kondici a druhý, slíbil jsem, že ho jen tak neprodám a prodal. Nedalo se nic dělat…

101-0164_IMG

Ale takových věcí bylo a ještě bude!

Vítek Čermák

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Historic setinová rallye

Vyčítalo mi pár přátel, že jsem nepsal o kokořínské zimní rallye, ani o setinové rallye Seven castles, neboli sedmihradské. Inu, pracovní úsilí vyžadovalo mé síly jinde a dnes už tato témata mohly by se zdát vyčpělá. Nebudou, pokud změníme optiku.

Komentáře

Veteráni Litvínov

Líbila se nám s Jiřím Alfa na prodej. Uvažovali jsme, že do ní půjdeme. Inu domluvili jsme setkání a zajeli po služební návštěvě Chomutova ještě do Litvínova. Věděli jsme, že prodávající má na ruce víc aut a očekávali něco na způsob autobazaru.

Komentáře