Blog o veteránech

Německý Rekord …

Už je to pár let dozadu, ale furt na něj vzpomínám. Pokaždé, když jsem v něm jel, připadal jsem si jako německý podnikatel, který obchodoval s kazeťáky a vůbec elektronikou („Hi-Tech“), vyrobenou v Japonsku v sedmdesátých letech. Nevím, proč zrovna to, ale nějak mně to na to sedí.

K Rekordu jsem přišel jak slepý k houslím. Volal mně kamarád, který byl v té době milovníkem Fordů Taunusů. Měl jich několik a Rekorda neměl kam dát. Byl nabízený za pár korun a flašku dobrého vína. Dostal jsem kontakt na majitelku, která ho vlastnila posledních dvacet let. Přímo zajásala, že se na něj někdo ozval. Říkala, že do dvou dnů si pro něj musím přijet, jinak jde do šrotu. Když jsem se zeptal, zda-li bychom nemohli počkat alespoň na víkend, který je za tři dny, odpověděla mně, že v žádném případě. Doslova řekla: „To vůbec nepřipadá v úvahu, pokud si pro „Píďu“ (tak mu říkala) nepřijedete do čtvrtka, musím ho dát do šrotu. Byla by to věčná škoda, ale pozítří si jdu pro nového Logana a garáž mám jen na jedno auto. Nemohla bych se koukat na to, jak stojí přes noc venku.“ V tu chvíli mně proběhlo hlavou, že se bavím s někým na úrovni třetího stupně poruchy mozku. Nemůže jednu noc stát na dvorku? Tak ho radši dám do šrotu … To dá rozum ne ?!

opel6opel8

Udělal jsem vše, abych automobil získal a po příjezdu mně bylo vše jasné. Paní bylo 78 let a nejspíš na mě použila taktiku, aby s „Píďou“ měla co nejmenší starost a prodej proběhl co nejrychleji. Musel jsem ji obdivovat, že v tomto věku byla tak vitální a hlavně měla chuť koupit si nové auto a jezdit s ním. Prý se jela občas projet jen tak, když neměla co dělat. Při zkušební jízdě mě nepustila za volant, protože automobil zatím nebyl můj a kdybych ho naboural, jak by k tomu přišla.

Musím ale říct, že mně to vůbec nevadilo. Jela jak z praku a cesty kolem Svitav měla opravdu najeté. Podřazovala s meziplynem! Z toho jsem byl v úžasu a kdyby byla o „pár“ let mladší, snad bych se i zamiloval. Po návratu nebyl nejmenší důvod, proč automobil nekoupit. Po vyřešení náležitostí mě pozvala na tureckou kávu a vyprávěla, kde s ním všude byla a co s ním prožila. Při loučení se mě zeptala, jestli vím, proč ho chtěla prodat tak rychle? Odpověděl jsem, že chtěla mít co nejmenší starosti.

„Ne, omyl!“, odpověděla: „Pokud by mi stál na dvorku a já na něj pokaždé, když by prošla kolem okna, viděla, srdce by jí pukalo a snad by ho ani neprodala.“ Proto byla jediná šance a to rychlý prodej. Naposledy ho pohladila a řekla, ať už jedu. Když jsem paní viděl ve zpětném zrcátku, bylo mně jasné, že ho měla fakt ráda. Jednou rukou mávala jak o život a v druhé svírala kapesníček.

Já jsem ho měl asi rok, ale bohužel jsem byl vyhozen z garáže, kde jsem ho parkoval. Tak jsem ho musel poslat dál do světa. Mrzí mě to ze dvou důvodu. Prvním je ten, že auto bylo v perfektní kondici a druhý, slíbil jsem, že ho jen tak neprodám a prodal. Nedalo se nic dělat…

101-0164_IMG

Ale takových věcí bylo a ještě bude!

Vítek Čermák

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Kokořínsko po čtvrté

Letošní zimu jsme opět doufali, že pojedeme Kokořínsko historic rallye na sněhu. Organizátoři moudře posunuli termín z obvyklého začátku února blíže k jaru, kdy v poslední době je větší pravděpodobnost tuhé zimy, aby mohlo zmrznout co nejvíce kytek. Nicméně ani tentokrát se nezadařilo. Víkend před i víkend po nadělilo jak blázen, a zrovna v ten správný víkend byly teploty lehce nad nulou.

Také bylo letos méně posádek (20 proti 45 z loňska) a měli jsme co dělat, abychom našli vůbec vyhlášení závodu. Do třetice byly kratší i etapy (80km proti 150 vloni). A nakonec jsme ani sponzorské dárečky nedostali. Bůhví proč to všechno bylo, nebyl čas se organizátorů zeptat.

Ani v tak komorné atmosféře však organizátoři nezklamali a dokázali vytvořit dle mého názoru kvalitní závod se zajímavými orientačními oříšky a s nastavenou průměrnou rychlostí 40km/h jsme měli pořád co dělat. Žádné velké zastavování před koncem RZ, žádné pohodové čurání kdykoliv se zachtělo.

Naše posádka si vylepšila zážitky z jízdy ještě opakovaným odstraňováním závad na technicky (asi až příliš) dobře připraveného Fiatu 127a. El Navigator y mecanico Jirka přišel na pravděpodobnou příčinu chcípání na volnoběh a nemožnosti nastartovat s teplým motorem až den po závodě. Prvně se nám to stalo hned na první, noční, etapě, kdy jsme ztratili 10 minut přímo v RZ, tudíž jsme dojeli pozdě a nabrali plný košík trestných bodů. Druhou etapu jsme rovnou zahájili odtlačením vozu přes startovní čáru a rýpáním se v motoru na přilehlém parkovišti. Ve třetí etapě nám to chcíplo čtyřikrát, tentokrát nejen při dojíždění do křižovatky, když jsem prostě nestihl vytáhnout sytič, ale už i během jízdy pod plynem.

Už ani nezjistíme,  jestli příčina skutečně tkvěla ve vadném kondenzátoru, na což přišel Jirka až v neděli, protože dnes už Fiata nevlastníme, přes Aukro jsme jej poslali do světa. Ne snad ze zklamání z umístění, ale tak nějak nás přestalo bavit do něj cpát peníze bez viditelného výsledku. To se někdy stává.

Jak jsme nakonec skončili? Patnáctí z dvaceti, jak si „vtipně“před závodem stanovil Jirka. Kdysž něco moc chceš, ono se to vyplní ….  Za námi zůstali ještě větší smolaři, např. s Trabantem, kterému snad v noci z pátka na sobotu udělali komplet generálku.  To se taky někdy stává.

Ale jak napsal kamarád na Facebook: „Bojovali jsme až do odhalení závady, nevyhráli jsme pohár, ale sami nad sebou, že jsme to nevzdali“. Zábava to stejně byla obrovská, jako vždy.

Statistika praví, že v každém lichém ročníku se umístíme výborně. Takže příští rok…..!

 

Komentáře

2. Sraz youngtimerů

Ještě pořád, pět dní po skončení srazu jsem unavený. Ještě pořád mě však uvnitř těla hřeje pomyšlení na ty báječné čtyři dny, které jsem strávil přípravou a samotným srazem. Obklopen Petrem Jirsou a Radkem Kovářem, kteří se mnou sraz organizovali, Petrovou manželkou Markétou (svatou to ženou), jeho synem Petrem a také Aničkou Pajerovou ze Spolku Orlík – Sedlec, která svým nečekaným zápalem pro práci jako buldozér řešila jeden úkol za druhým. K tomu připočtu posádky z 86 registrovaných aut a asi 10 z-bůh-ví-jakých-důvodů-neregistrovaných a úplně se tetelím nad přátelskou atmosférou, která celou dobu v kempu Velký Vír na Orlíku vládla. Nesmím taky zapomenout zmínit hospodského Petra Sulana a jeho kočičky za barem a všechny naše partnery. Ty uvedu dole zvlášť, protože jim patří nekonečné díky za důvěru, kterou v naši akci vložili.

Co se tedy pořádně dělo? Inu, v pátek odpoledne sjeli se skalní a vytvořili hned na registraci kroužek, v němž proudila Pavlíkova bezobdobná meruňka, Máriova slivka, nějaké to víno a hlavně smích, povídání, prostě takové to srazové vítání. Když padla noc a registrační okénko stáhlo roletu, přesunuli jsme se do hospody a na dýzu. Přesun trval pro některé až do půl páté.

To se mě týkat nemohlo, protože jsem zodpovědný a uvědomělý pionýr a svazák. Já musel ráno vítat další účastníky a fotit je na pamětní listy. S mírným časovým skluzem, ze kterého si nikdo nic nedělal, jsem v dolní hospodě zahájil besedu s Ondrou Demutem a jeho PandaRaptorem o nedokončené cestě z GoodWoodu do Ulanbataru v rámci Mongol Rally. Poutavé to tedy bylo a jsem zvědavý, koho všeho Ondra inspiroval k podobným dálkovým cestám.

Následovala spanilá cesta s cílem na zámku Orlík, vedená nejdříve kluci Truci, záhy svedená do opačného směru a do kolejí vrácená Valdou a Michalem s jejich vozy opatřenými sirénou. Tím také spanilá jízda nabyla proti ostatnímu provozu důležitosti zvící prezidentské návštěvy. Díky Bohu se všichni po sponzorovaném vstupu za 50,- Kč do Zámku Orlík vrátili v pořádku zpět a po malém odpočinku jsme mohli vyhlásit vítěze 19ti kategorií. Po nich jsme rozdali bohatou tombolu a pro zbývající fanoušky uspořádali vědomostní soutěž Automozek 2017. Letos již druhý ročník. Vše frčelo jak na drátkách, dokonce jsme stihli pro velký zájem pětkrát uspořádat soutěž Sněz 3 tyčinky Havlík do jedné minuty a dát jednu celou krabici těchto lahodných, ale přece jen ústní dutinu sušících tyčinek jako výhru Máriovi, který tento nadlidský úkol dokázal. Zábava i tentokrát frčela až do brzkých ranních hodin.

Moc děkuji za krásné komentáře a pochvaly na Facebooku i do zpráv, velice si jich všichni vážíme. Moc děkuji všem účastníkům i všem našim pomocníkům za skvělý sraz a těším se na vás příští rok.

Partneři srazu byli:

A zde pár fotek z vyhlašování vítězů kategorií

Komentáře