Blog o veteránech

To byla pánové jízda ….

… zpívá skupina Turbo a mě nenapadl jiný titulek pro krátkou zprávu o Veteránech na pláži.

Pro osvěžení o co šlo se mrkněte na stránky této akce, kterou jsme vymysleli s Ondrou Hájkem, Katkou Pavlíčkovou a kluci Truci již někdo loni v létě. Intenzivní práci jsme přípravě věnovali nějaké čtyři měsíce. Dojednali jsme partnery, největší radost jsme měli z pivovaru Krombacher. Ten poskytl cenu pro absolutního vítěze, což byly dvě vstupenky do VIP zóny Pirelli na Nürnburgringu na závodech F1 v příštím roce. I tato výhra posunula myslím celou naši akci do jiné úrovně než je valná většina srazů. Vlastně šlo o jakýsi festival.

Kromě obvyklého závodu, díky hlavní ceně docela náročného, jsme zakomponovali několik bodů pro veteránské srazy neobvyklého programu. Grilovací show je takovým typickým příkladem. Účastníkům i závodníkům kamarádi Jirka s Láďou ukázali, že grilování nemusí být jen o opepřené kotletě nebo havířské klobáse značky Glutaman sodný. Jejich výtvory z asijské kuchyně si okamžitě našly odběratele a zmizely jak pára nad hrncem, pardon, nad grilem.

Nebo, viděli jste někdy na veteránském sraze módní přehlídku? Pokud vím tak něco takového se odehrává pouze na Classic Show a předvádí se pouze oblečení z první republiky. Noc proti, ale tempus fugit a móda se taky lety posunula o kus dál. U nás jsme ukázali tzv. Glamour rock styl, což je například David Bowie v jeho vrcholných letech Zigiho Stardusta. Co se oblečení týče, měl jsem obrovskou radost ze spousty retro kostýmů. Lidi to prostě vzali poctivě. I já! Své apartní fialové sáčko a masařkovské sluneční brýle jsem si pořídil teprve nedávno u specialisti na slovo vzatého – Beckie Eastwood. Víte že vlastní jediného Nissana Figaro v ČR?

Nelze zapomenout důležitou roli mého Malucha! Jednak čtyři odvážní kluci změřili své síly při výměně kola na čas a jednak mě z něj vyprošťovali kluci a děvčata z PrPom při simulaci správného poskytnutí první pomoci. Představte si, že tu výměnu kola originálním heverem zvládl vítěz za nějaké 2 minuty 15 vteřin! Já jsem zase byl zmaskován pro účely simulace tak, že ještě dlouho se mě lidi ptali, kde jsem si rozbil hlavu.

IMG_0521   IMG_0520

Na jezeře u pláže, neb šlo skutečně o písčitou pláž, kde se celé podujetí konalo, zase lételi s Flyboardem. Netušil jsem, že tuhle disciplínu uvidím na vlastní oči tak brzo, co jsem ji viděl na facebooku jako virálně šířené video.

Vlastní závod si myslím taky všech sto posádek docela užilo, byť se různě ztráceli a znovu nacházeli na trase, trávili hodinu a půl v Mělníku u Alešova pekelného stroje. Kromě závodníků dorazilo i hodně aut jen tak se podívat a kouknout, jak to bude u nás vypadat. I jejich reakce byly vesměs pozitivní. Další zvláštností byla horní hranice roku výroby aut, což jsme naschvál stanovili na rok 1995. I youngtimery jsou hezká auta a jen máloco, nebo snad vůbec, se pro ně nedělá. To je škoda, majitelé byli moc rádi. Přitom přijely i předválky, socialistické i americké, německé, britské i francouzské, prostě všehochuť a ukázkový průřez automobilovou historií.

Nezbývá než se prostě pochválit, protože to za vás nikdo líp neudělá. Dobře jsme to zvládli. Stál jsem na nohou od sedmi od rána do tří do rána, protože jsem si nemohl nechat ujít diskotéku ve stylu 80tých let a někdy jsem si připadal, že jsem ji vymyslel pro sebe. Ovšem užil jsem si ji, to nemohu říct. Seznámil jsem se se spoustou nových příjemných lidí a těším se, až se znovu někdě potkáme.

Jediné, co mě mrzí, že jsem nestihl moc fotit, ovšem naštěstí mi poslal pár fotek kamarád Mirek Zajíc. Spousta fotek je v galerii stránek Veteránů na pláži.

P.S. Ještě jednou děkuji Radce, Honzovi, Jirkovi, Danovi, Petrovi, Jardovi, Alešovi, Markovi, Lubici a Radkovi za jejich fantastickou pomoc při organizace

P.P.S. Tisíceré díky patří i partnerům Outdoorchef, Electric, MiXit, Zaspas, Krombacher, Flyboard, Elišce z tejpování, RS autům, časopisům Oldtimer a Chrom & Plameny za příspěvek k fantastické atmosféře. …. a B – rink za úžasné kafe

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Kokořínsko po čtvrté

Letošní zimu jsme opět doufali, že pojedeme Kokořínsko historic rallye na sněhu. Organizátoři moudře posunuli termín z obvyklého začátku února blíže k jaru, kdy v poslední době je větší pravděpodobnost tuhé zimy, aby mohlo zmrznout co nejvíce kytek. Nicméně ani tentokrát se nezadařilo. Víkend před i víkend po nadělilo jak blázen, a zrovna v ten správný víkend byly teploty lehce nad nulou.

Také bylo letos méně posádek (20 proti 45 z loňska) a měli jsme co dělat, abychom našli vůbec vyhlášení závodu. Do třetice byly kratší i etapy (80km proti 150 vloni). A nakonec jsme ani sponzorské dárečky nedostali. Bůhví proč to všechno bylo, nebyl čas se organizátorů zeptat.

Ani v tak komorné atmosféře však organizátoři nezklamali a dokázali vytvořit dle mého názoru kvalitní závod se zajímavými orientačními oříšky a s nastavenou průměrnou rychlostí 40km/h jsme měli pořád co dělat. Žádné velké zastavování před koncem RZ, žádné pohodové čurání kdykoliv se zachtělo.

Naše posádka si vylepšila zážitky z jízdy ještě opakovaným odstraňováním závad na technicky (asi až příliš) dobře připraveného Fiatu 127a. El Navigator y mecanico Jirka přišel na pravděpodobnou příčinu chcípání na volnoběh a nemožnosti nastartovat s teplým motorem až den po závodě. Prvně se nám to stalo hned na první, noční, etapě, kdy jsme ztratili 10 minut přímo v RZ, tudíž jsme dojeli pozdě a nabrali plný košík trestných bodů. Druhou etapu jsme rovnou zahájili odtlačením vozu přes startovní čáru a rýpáním se v motoru na přilehlém parkovišti. Ve třetí etapě nám to chcíplo čtyřikrát, tentokrát nejen při dojíždění do křižovatky, když jsem prostě nestihl vytáhnout sytič, ale už i během jízdy pod plynem.

Už ani nezjistíme,  jestli příčina skutečně tkvěla ve vadném kondenzátoru, na což přišel Jirka až v neděli, protože dnes už Fiata nevlastníme, přes Aukro jsme jej poslali do světa. Ne snad ze zklamání z umístění, ale tak nějak nás přestalo bavit do něj cpát peníze bez viditelného výsledku. To se někdy stává.

Jak jsme nakonec skončili? Patnáctí z dvaceti, jak si „vtipně“před závodem stanovil Jirka. Kdysž něco moc chceš, ono se to vyplní ….  Za námi zůstali ještě větší smolaři, např. s Trabantem, kterému snad v noci z pátka na sobotu udělali komplet generálku.  To se taky někdy stává.

Ale jak napsal kamarád na Facebook: „Bojovali jsme až do odhalení závady, nevyhráli jsme pohár, ale sami nad sebou, že jsme to nevzdali“. Zábava to stejně byla obrovská, jako vždy.

Statistika praví, že v každém lichém ročníku se umístíme výborně. Takže příští rok…..!

 

Komentáře

2. Sraz youngtimerů

Ještě pořád, pět dní po skončení srazu jsem unavený. Ještě pořád mě však uvnitř těla hřeje pomyšlení na ty báječné čtyři dny, které jsem strávil přípravou a samotným srazem. Obklopen Petrem Jirsou a Radkem Kovářem, kteří se mnou sraz organizovali, Petrovou manželkou Markétou (svatou to ženou), jeho synem Petrem a také Aničkou Pajerovou ze Spolku Orlík – Sedlec, která svým nečekaným zápalem pro práci jako buldozér řešila jeden úkol za druhým. K tomu připočtu posádky z 86 registrovaných aut a asi 10 z-bůh-ví-jakých-důvodů-neregistrovaných a úplně se tetelím nad přátelskou atmosférou, která celou dobu v kempu Velký Vír na Orlíku vládla. Nesmím taky zapomenout zmínit hospodského Petra Sulana a jeho kočičky za barem a všechny naše partnery. Ty uvedu dole zvlášť, protože jim patří nekonečné díky za důvěru, kterou v naši akci vložili.

Co se tedy pořádně dělo? Inu, v pátek odpoledne sjeli se skalní a vytvořili hned na registraci kroužek, v němž proudila Pavlíkova bezobdobná meruňka, Máriova slivka, nějaké to víno a hlavně smích, povídání, prostě takové to srazové vítání. Když padla noc a registrační okénko stáhlo roletu, přesunuli jsme se do hospody a na dýzu. Přesun trval pro některé až do půl páté.

To se mě týkat nemohlo, protože jsem zodpovědný a uvědomělý pionýr a svazák. Já musel ráno vítat další účastníky a fotit je na pamětní listy. S mírným časovým skluzem, ze kterého si nikdo nic nedělal, jsem v dolní hospodě zahájil besedu s Ondrou Demutem a jeho PandaRaptorem o nedokončené cestě z GoodWoodu do Ulanbataru v rámci Mongol Rally. Poutavé to tedy bylo a jsem zvědavý, koho všeho Ondra inspiroval k podobným dálkovým cestám.

Následovala spanilá cesta s cílem na zámku Orlík, vedená nejdříve kluci Truci, záhy svedená do opačného směru a do kolejí vrácená Valdou a Michalem s jejich vozy opatřenými sirénou. Tím také spanilá jízda nabyla proti ostatnímu provozu důležitosti zvící prezidentské návštěvy. Díky Bohu se všichni po sponzorovaném vstupu za 50,- Kč do Zámku Orlík vrátili v pořádku zpět a po malém odpočinku jsme mohli vyhlásit vítěze 19ti kategorií. Po nich jsme rozdali bohatou tombolu a pro zbývající fanoušky uspořádali vědomostní soutěž Automozek 2017. Letos již druhý ročník. Vše frčelo jak na drátkách, dokonce jsme stihli pro velký zájem pětkrát uspořádat soutěž Sněz 3 tyčinky Havlík do jedné minuty a dát jednu celou krabici těchto lahodných, ale přece jen ústní dutinu sušících tyčinek jako výhru Máriovi, který tento nadlidský úkol dokázal. Zábava i tentokrát frčela až do brzkých ranních hodin.

Moc děkuji za krásné komentáře a pochvaly na Facebooku i do zpráv, velice si jich všichni vážíme. Moc děkuji všem účastníkům i všem našim pomocníkům za skvělý sraz a těším se na vás příští rok.

Partneři srazu byli:

A zde pár fotek z vyhlašování vítězů kategorií

Komentáře