Blog o veteránech

Piáno na týden

Asi před dvěma lety mi guru Vladimír při nějaké návštěvě jeho servisu řekl, ať se zvednu ze židle, že se zajdeme kousek na něco podívat, že by mě to mohlo zajímat. Na místě vzdáleném opravdu asi jen sto metrů mi představil Jirku. Jirka mi ukázal piáno.

Mercedes W123, nikoliv Petrof, aby bylo jasno. Klasický bílý vekslácký vůz, jak jinak v dieselu. Byl na prodej. Guru Vladimír ví, na co všechno já mám chutě a za 20.000,- káčé to byla docela dozajímavá nabídka. Tyhle dvě ingredience, tedy má chuť a docela dobrá nabídka bývaly vražedné. Nemohl jsem odolat. Opět jsem se díval na vozidlo jako ve snu a viděl jsem jeho krásný lesklý lak, vyvařené blatníky a mírnou patinu v interiéru a originální Becker. Všechno jsem to viděl přesa takovou růžovou mlhu, která zahalovala současnou realitu.

IMG_8884

Z hlediska historického šo o vůz, který si Jirkův děda, tehdy pražský chirurg koupil na přelomu 70-tých a 80-tých let minulého století za tuhého socialismu. Po smrti si auto vzal Jirka a staral se o něj. Pak přišla nějaká krize a on myslel, že autu se bude dařit dobře u kamaráda, kterému jej prodal. Když ovšem rodinné stříbro potkal po půl roce, nestačil se divit nad pokročilou sešlostí. Vyplatil tedy piáno zpět a postupně dával dohromady. Pak se znovu rozhodl, že auto musí z domu, a řekl o tom guru Vladimírovi.

Plácli jsme si a další den jsme z právního hlediska uzavřeli obchod. Podepsali jsme smlouvu a já zaplatil peníze. Že ale bylo horké léto a já neměl zrovna čas a chuť jet s ním na dalekou cestu do garáže, nechal jsem jej u něj na dvorku v centru Prahy. Blížil se víkend a Jirka mi volá, že je z prodeje smlutný, protože se ohlásily nějaké jeho kamarádky, že by chtěly o víkendu na výlet. S Mercedesem. Odvětil jsem mu, že opravdu není problém, aby si jej vzal, nyní již půjčil, a popřál jsem mu s holkami krásné zážitky. „Sakra, holky ještě letí na piáno!“, pomyslel jsem si a těšil se, co v tomto ohledu potká mě. Když jsem jel po Praze Alfou Romeo Spiderem, mávali na mě jen chlapi ….

V pondělí mi Jirka podával hlášení, že auto je v pořádku. Pořád ale nechtěl ukončit telefonát a něco viselo v luftu. „Hele ….“, začal už po několikáté další téma, „pokud bys to auto někdy prodával, tak mi prosím řekni, rád jej od tebe koupím zpět.“ Odpověděl jsem, že to nebude problém, že mu určitě řeknu. „Já jsem jej v podstatě prodával pod nátlakem.“ pokračoval dál a mé právnické ucho začalo s sebou cukat. „Ona na mně tlačila má partnerka, ať jej dám z domu. Tak jsem jí po dlouhém přemlouvání vyhověl.“

IMG_8883

„Noooo, díky bohu za mou manželku, že mi nic takového neříká“ myslel jsem si já, on ovšem pokračoval dál:“…a teď v neděli sbalila kufry a opustila mě. Takže už nemám důvod nemít Méďu.“ Pro tyhle případy jsem vybaven pocitem chlapské soudržnosti a smyslem pro spravedlnost. Nezbylo mi tedy než říct, že to piáno mi zjevně není určeno a že mu jej rozhodně hned vrátím.

Do dvou dnů jsme roztrhali smlouvu, vrátily se mi peníze a my jsem zůstali s Jirkou kamarádi. V piánu jsem seděl deset kilometrů, nikdy jej neřídil a vlastnil jsem jej týden. Víc ani den.

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Kokořínsko po čtvrté

Letošní zimu jsme opět doufali, že pojedeme Kokořínsko historic rallye na sněhu. Organizátoři moudře posunuli termín z obvyklého začátku února blíže k jaru, kdy v poslední době je větší pravděpodobnost tuhé zimy, aby mohlo zmrznout co nejvíce kytek. Nicméně ani tentokrát se nezadařilo. Víkend před i víkend po nadělilo jak blázen, a zrovna v ten správný víkend byly teploty lehce nad nulou.

Také bylo letos méně posádek (20 proti 45 z loňska) a měli jsme co dělat, abychom našli vůbec vyhlášení závodu. Do třetice byly kratší i etapy (80km proti 150 vloni). A nakonec jsme ani sponzorské dárečky nedostali. Bůhví proč to všechno bylo, nebyl čas se organizátorů zeptat.

Ani v tak komorné atmosféře však organizátoři nezklamali a dokázali vytvořit dle mého názoru kvalitní závod se zajímavými orientačními oříšky a s nastavenou průměrnou rychlostí 40km/h jsme měli pořád co dělat. Žádné velké zastavování před koncem RZ, žádné pohodové čurání kdykoliv se zachtělo.

Naše posádka si vylepšila zážitky z jízdy ještě opakovaným odstraňováním závad na technicky (asi až příliš) dobře připraveného Fiatu 127a. El Navigator y mecanico Jirka přišel na pravděpodobnou příčinu chcípání na volnoběh a nemožnosti nastartovat s teplým motorem až den po závodě. Prvně se nám to stalo hned na první, noční, etapě, kdy jsme ztratili 10 minut přímo v RZ, tudíž jsme dojeli pozdě a nabrali plný košík trestných bodů. Druhou etapu jsme rovnou zahájili odtlačením vozu přes startovní čáru a rýpáním se v motoru na přilehlém parkovišti. Ve třetí etapě nám to chcíplo čtyřikrát, tentokrát nejen při dojíždění do křižovatky, když jsem prostě nestihl vytáhnout sytič, ale už i během jízdy pod plynem.

Už ani nezjistíme,  jestli příčina skutečně tkvěla ve vadném kondenzátoru, na což přišel Jirka až v neděli, protože dnes už Fiata nevlastníme, přes Aukro jsme jej poslali do světa. Ne snad ze zklamání z umístění, ale tak nějak nás přestalo bavit do něj cpát peníze bez viditelného výsledku. To se někdy stává.

Jak jsme nakonec skončili? Patnáctí z dvaceti, jak si „vtipně“před závodem stanovil Jirka. Kdysž něco moc chceš, ono se to vyplní ….  Za námi zůstali ještě větší smolaři, např. s Trabantem, kterému snad v noci z pátka na sobotu udělali komplet generálku.  To se taky někdy stává.

Ale jak napsal kamarád na Facebook: „Bojovali jsme až do odhalení závady, nevyhráli jsme pohár, ale sami nad sebou, že jsme to nevzdali“. Zábava to stejně byla obrovská, jako vždy.

Statistika praví, že v každém lichém ročníku se umístíme výborně. Takže příští rok…..!

 

Komentáře

2. Sraz youngtimerů

Ještě pořád, pět dní po skončení srazu jsem unavený. Ještě pořád mě však uvnitř těla hřeje pomyšlení na ty báječné čtyři dny, které jsem strávil přípravou a samotným srazem. Obklopen Petrem Jirsou a Radkem Kovářem, kteří se mnou sraz organizovali, Petrovou manželkou Markétou (svatou to ženou), jeho synem Petrem a také Aničkou Pajerovou ze Spolku Orlík – Sedlec, která svým nečekaným zápalem pro práci jako buldozér řešila jeden úkol za druhým. K tomu připočtu posádky z 86 registrovaných aut a asi 10 z-bůh-ví-jakých-důvodů-neregistrovaných a úplně se tetelím nad přátelskou atmosférou, která celou dobu v kempu Velký Vír na Orlíku vládla. Nesmím taky zapomenout zmínit hospodského Petra Sulana a jeho kočičky za barem a všechny naše partnery. Ty uvedu dole zvlášť, protože jim patří nekonečné díky za důvěru, kterou v naši akci vložili.

Co se tedy pořádně dělo? Inu, v pátek odpoledne sjeli se skalní a vytvořili hned na registraci kroužek, v němž proudila Pavlíkova bezobdobná meruňka, Máriova slivka, nějaké to víno a hlavně smích, povídání, prostě takové to srazové vítání. Když padla noc a registrační okénko stáhlo roletu, přesunuli jsme se do hospody a na dýzu. Přesun trval pro některé až do půl páté.

To se mě týkat nemohlo, protože jsem zodpovědný a uvědomělý pionýr a svazák. Já musel ráno vítat další účastníky a fotit je na pamětní listy. S mírným časovým skluzem, ze kterého si nikdo nic nedělal, jsem v dolní hospodě zahájil besedu s Ondrou Demutem a jeho PandaRaptorem o nedokončené cestě z GoodWoodu do Ulanbataru v rámci Mongol Rally. Poutavé to tedy bylo a jsem zvědavý, koho všeho Ondra inspiroval k podobným dálkovým cestám.

Následovala spanilá cesta s cílem na zámku Orlík, vedená nejdříve kluci Truci, záhy svedená do opačného směru a do kolejí vrácená Valdou a Michalem s jejich vozy opatřenými sirénou. Tím také spanilá jízda nabyla proti ostatnímu provozu důležitosti zvící prezidentské návštěvy. Díky Bohu se všichni po sponzorovaném vstupu za 50,- Kč do Zámku Orlík vrátili v pořádku zpět a po malém odpočinku jsme mohli vyhlásit vítěze 19ti kategorií. Po nich jsme rozdali bohatou tombolu a pro zbývající fanoušky uspořádali vědomostní soutěž Automozek 2017. Letos již druhý ročník. Vše frčelo jak na drátkách, dokonce jsme stihli pro velký zájem pětkrát uspořádat soutěž Sněz 3 tyčinky Havlík do jedné minuty a dát jednu celou krabici těchto lahodných, ale přece jen ústní dutinu sušících tyčinek jako výhru Máriovi, který tento nadlidský úkol dokázal. Zábava i tentokrát frčela až do brzkých ranních hodin.

Moc děkuji za krásné komentáře a pochvaly na Facebooku i do zpráv, velice si jich všichni vážíme. Moc děkuji všem účastníkům i všem našim pomocníkům za skvělý sraz a těším se na vás příští rok.

Partneři srazu byli:

A zde pár fotek z vyhlašování vítězů kategorií

Komentáře