Blog o veteránech

Zase Ford Sierra

 V roce 1982 se konala v automobilovém světě zase jedna revoluce. Do té doby hranaté tvary se zas jednou měly vyměnit za přívětivější kulatější, zas jednou přišla ke slovu aerodynamika. Ford představil svůj model Sierra, který nahradil Cortinu. Zpočátku nevrle přijatý model se vyšvihl v prodejnosti nad konkurenci a Ford slavil velký úspěch.

Já sám si pamatuji první setkání se Sierrou velice dobře. Představte si puberťáka v malém lázeňském městě Slovenské socialistické republiky, který je díky rakouské televizi „v obraze“ a baží být výjimečný značkovým oblečením, alespoň žvýkačkou z Tuzexu a virtuálním pocitem nadřazenosti, že jeho rodinný vůz má hranatá světla proti těm kulatým na škodovkách. Co bylo hranaté bylo správné, kulaté bylo staré jak Abba nebo Baccara.

V létě pak přijede z daleké mekky všeho správňáckého, ideálního a módního, z Prahy, bratrův spolužák z vejšky na bílém zázraku z budoucnosti. Na Fordu Sierra. Samozřejmě, že byl oblečen také v bílém, takže způsobil v celé tehdejší generaci 14 – 20 letých našeho maloměsta poprask.

Ještě donedávna Sierry makaly jak barevné. A často taky barevné byly. Takové ty popelky na doježdění s kouřícím dýzlem, různobarevnými plechy, přilepené k silnici díky kabině přeplněné stavebními dělníky z východu světa dotvářely ještě nedávno kolorit našich ulic. Prý poslední registrace nové Sirky proběhla před 10 lety.

 IMG_7179

V současné době je zajímavé na značkovém fóru číst pláč, kam ještě s cenou mohou tato auta klesnout. Zřejmě je v nich pořád cítit odér potu oněch dělníků a mnoha lidem nevoní. Ovšem první dva ročníky už jsou oficiálně veterány, jakkoliv by nad tím kdo kroutil nos.

Měl jsem proto obrovskou radost, když jsem mezi svátky potkal v Českých Budějovicích (kde by chtěl bydlet každý, tedy kromě mě) důchodcovský manželský pár v pěkné udržované Sieře. Jal jsem se ji s nadšením fotit a po chvíli se i seznámil s majitelem.

IMG_7174

Pan Spěváček koupil auto z druhé ruky ode nějaké spisovatelky, která zřejmě musela upotřebit tuzexové bony ze zahraničním výtisků. Ochotně a podrobně mi vysvětlil všechny závady, které se na autě za celou dobu jeho vlastnictví udály. Byly tři, takže to nezabralo moc času. Tři! Z toho jednou šlo o přetržený hnací řemen a naštěstí ventily zůstaly na původních místech, takže v podstatě taky jen spotřební oprava. Celou tu dobu si pan Spěváček spravuje auto sám a trochu si jej „vytunil“. Odstranil například automatický sytič a nahradil jej ručním, protože pak prostě auto tolik nežere. Vše pouze s příručkou, kterou má neustále ve voze.

IMG_7182

Opatřil jej také kunoplašem, neboli nádobkami s Pepem. Motor s nimi vypadá trochu jako vánoční stromeček, ale účel světí prostředky.

 IMG_7178

Ročně najezdí jen pár set kilometrů – z bytu na zahradu, na chatu a zpět. Začíná mít ovšem problémy se sháněním dílů. Prodejci autodílů už z větší části stáhli nabídku na minimum a ve věku 73 let se až tak na internetu pohybovat a vyhledávat neumí. A tak už dlouho nemůže sehnat ventil D 32e AA, CARB, bílo černý s vývody uprostřed, který by jeho 1,6 OHC Pinto vylepšil k dokonalosti. Najde se někde?

IMG_7177

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Kokořínsko po čtvrté

Letošní zimu jsme opět doufali, že pojedeme Kokořínsko historic rallye na sněhu. Organizátoři moudře posunuli termín z obvyklého začátku února blíže k jaru, kdy v poslední době je větší pravděpodobnost tuhé zimy, aby mohlo zmrznout co nejvíce kytek. Nicméně ani tentokrát se nezadařilo. Víkend před i víkend po nadělilo jak blázen, a zrovna v ten správný víkend byly teploty lehce nad nulou.

Také bylo letos méně posádek (20 proti 45 z loňska) a měli jsme co dělat, abychom našli vůbec vyhlášení závodu. Do třetice byly kratší i etapy (80km proti 150 vloni). A nakonec jsme ani sponzorské dárečky nedostali. Bůhví proč to všechno bylo, nebyl čas se organizátorů zeptat.

Ani v tak komorné atmosféře však organizátoři nezklamali a dokázali vytvořit dle mého názoru kvalitní závod se zajímavými orientačními oříšky a s nastavenou průměrnou rychlostí 40km/h jsme měli pořád co dělat. Žádné velké zastavování před koncem RZ, žádné pohodové čurání kdykoliv se zachtělo.

Naše posádka si vylepšila zážitky z jízdy ještě opakovaným odstraňováním závad na technicky (asi až příliš) dobře připraveného Fiatu 127a. El Navigator y mecanico Jirka přišel na pravděpodobnou příčinu chcípání na volnoběh a nemožnosti nastartovat s teplým motorem až den po závodě. Prvně se nám to stalo hned na první, noční, etapě, kdy jsme ztratili 10 minut přímo v RZ, tudíž jsme dojeli pozdě a nabrali plný košík trestných bodů. Druhou etapu jsme rovnou zahájili odtlačením vozu přes startovní čáru a rýpáním se v motoru na přilehlém parkovišti. Ve třetí etapě nám to chcíplo čtyřikrát, tentokrát nejen při dojíždění do křižovatky, když jsem prostě nestihl vytáhnout sytič, ale už i během jízdy pod plynem.

Už ani nezjistíme,  jestli příčina skutečně tkvěla ve vadném kondenzátoru, na což přišel Jirka až v neděli, protože dnes už Fiata nevlastníme, přes Aukro jsme jej poslali do světa. Ne snad ze zklamání z umístění, ale tak nějak nás přestalo bavit do něj cpát peníze bez viditelného výsledku. To se někdy stává.

Jak jsme nakonec skončili? Patnáctí z dvaceti, jak si „vtipně“před závodem stanovil Jirka. Kdysž něco moc chceš, ono se to vyplní ….  Za námi zůstali ještě větší smolaři, např. s Trabantem, kterému snad v noci z pátka na sobotu udělali komplet generálku.  To se taky někdy stává.

Ale jak napsal kamarád na Facebook: „Bojovali jsme až do odhalení závady, nevyhráli jsme pohár, ale sami nad sebou, že jsme to nevzdali“. Zábava to stejně byla obrovská, jako vždy.

Statistika praví, že v každém lichém ročníku se umístíme výborně. Takže příští rok…..!

 

Komentáře

2. Sraz youngtimerů

Ještě pořád, pět dní po skončení srazu jsem unavený. Ještě pořád mě však uvnitř těla hřeje pomyšlení na ty báječné čtyři dny, které jsem strávil přípravou a samotným srazem. Obklopen Petrem Jirsou a Radkem Kovářem, kteří se mnou sraz organizovali, Petrovou manželkou Markétou (svatou to ženou), jeho synem Petrem a také Aničkou Pajerovou ze Spolku Orlík – Sedlec, která svým nečekaným zápalem pro práci jako buldozér řešila jeden úkol za druhým. K tomu připočtu posádky z 86 registrovaných aut a asi 10 z-bůh-ví-jakých-důvodů-neregistrovaných a úplně se tetelím nad přátelskou atmosférou, která celou dobu v kempu Velký Vír na Orlíku vládla. Nesmím taky zapomenout zmínit hospodského Petra Sulana a jeho kočičky za barem a všechny naše partnery. Ty uvedu dole zvlášť, protože jim patří nekonečné díky za důvěru, kterou v naši akci vložili.

Co se tedy pořádně dělo? Inu, v pátek odpoledne sjeli se skalní a vytvořili hned na registraci kroužek, v němž proudila Pavlíkova bezobdobná meruňka, Máriova slivka, nějaké to víno a hlavně smích, povídání, prostě takové to srazové vítání. Když padla noc a registrační okénko stáhlo roletu, přesunuli jsme se do hospody a na dýzu. Přesun trval pro některé až do půl páté.

To se mě týkat nemohlo, protože jsem zodpovědný a uvědomělý pionýr a svazák. Já musel ráno vítat další účastníky a fotit je na pamětní listy. S mírným časovým skluzem, ze kterého si nikdo nic nedělal, jsem v dolní hospodě zahájil besedu s Ondrou Demutem a jeho PandaRaptorem o nedokončené cestě z GoodWoodu do Ulanbataru v rámci Mongol Rally. Poutavé to tedy bylo a jsem zvědavý, koho všeho Ondra inspiroval k podobným dálkovým cestám.

Následovala spanilá cesta s cílem na zámku Orlík, vedená nejdříve kluci Truci, záhy svedená do opačného směru a do kolejí vrácená Valdou a Michalem s jejich vozy opatřenými sirénou. Tím také spanilá jízda nabyla proti ostatnímu provozu důležitosti zvící prezidentské návštěvy. Díky Bohu se všichni po sponzorovaném vstupu za 50,- Kč do Zámku Orlík vrátili v pořádku zpět a po malém odpočinku jsme mohli vyhlásit vítěze 19ti kategorií. Po nich jsme rozdali bohatou tombolu a pro zbývající fanoušky uspořádali vědomostní soutěž Automozek 2017. Letos již druhý ročník. Vše frčelo jak na drátkách, dokonce jsme stihli pro velký zájem pětkrát uspořádat soutěž Sněz 3 tyčinky Havlík do jedné minuty a dát jednu celou krabici těchto lahodných, ale přece jen ústní dutinu sušících tyčinek jako výhru Máriovi, který tento nadlidský úkol dokázal. Zábava i tentokrát frčela až do brzkých ranních hodin.

Moc děkuji za krásné komentáře a pochvaly na Facebooku i do zpráv, velice si jich všichni vážíme. Moc děkuji všem účastníkům i všem našim pomocníkům za skvělý sraz a těším se na vás příští rok.

Partneři srazu byli:

A zde pár fotek z vyhlašování vítězů kategorií

Komentáře