Blog o veteránech

Události

IMG_2408

Historic setinová rallye

Vyčítalo mi pár přátel, že jsem nepsal o kokořínské zimní rallye, ani o setinové rallye Seven castles, neboli sedmihradské. Inu, pracovní úsilí vyžadovalo mé síly jinde a dnes už tato témata mohly by se zdát vyčpělá. Nebudou, pokud změníme optiku.

IMG_2825

Jaký byl 3. sraz socialistických vozidel?

Ohromný. Velkolepý. Snad tak velkolepý, jako se socialismus snažil vypadat.  Pořadateli Petrovi Jirsovi se podařilo dostat do areálu Kempu Hnačov na 560 vozidel, což je uznaný rekord zapsaný do Guinessovy knihy rekordů.

IMG_8170

To byla pánové jízda ….

… zpívá skupina Turbo a mě nenapadl jiný titulek pro krátkou zprávu o Veteránech na pláži.

Pro osvěžení o co šlo se mrkněte na stránky této akce, kterou jsme vymysleli s Ondrou Hájkem, Katkou Pavlíčkovou a kluci Truci již někdo loni v létě.

JD8_7869_DxO-3

Jaký byl Penrite Classic Cup?

Nedávno jsem vyvolával chutě na Penrite Classic Cup, novou možnost zahrát si na Štěpána Mekvína na brněnském Masecu a jelikož já sám jsem nenašel auto v garáži (ani jsem nemohl, žádné vhodné tam zatím není), zjišťoval jsem jak to dopadlo.

IMG_8056

Classic Show Brno 2015

Stříhám si na ruce červený pořadatelský plastový pásek, únavou se mi trochu třesou ruce, ale uvnitř se mi tetelí spokojenost a radost. Vrátil jsem se domů z brněnské Classic Show. Již potřetí. Jaké to bylo?

IMG_1808_Fotor_Collage

Sbohem, 2014!

Vloni touto dobou jsem zveřejnil, co všechno mám v plánu zažít v oblasti veteránů. Jeden notoricky zlý jazyk mi na Facebooku odtušil, že jestli zvládnu půlku, jsem frajer. Pojďme tedy rekapitulovat rok 2014

V.K˝enovick† J°zda Panorama 2_s

5.Křenovická jízda

Podruhé jsem ji moderoval, počtvrté jsem na ní byl, popáté se konala. Můj zatím nejoblíbenější veteránský podnik. Je jasné, že můj pohled je značně nekritický a subjektivní, nikde na těchto stránkách však nenajdete nápis „objektivní zpravodajství o všem co se kde šustne“.

sportovní jízda 1

Jag na sportovní jízdu

K loňským čtyřicátinám jsem dostal kurz sportovní jízdy. Hodní kolegové, drazí kolegové. Chvíli trvalo, než jsme do Sosnové upsali, pořád nás s Jirkou něco zdržovalo. Ovšem nezaháleli jsme a trochu jsme trénovali na motokárách, abychom hlavně přes zimu zahnali hlad po zatáčkách.

Abych ještě předeslal, Jirkův táta kdysi dávno jezdil rally, měl dokonce Renaulta 8. Mně jezdit ve vyšších otáčkách zakázala maminka, držím se pořád rad z autoškoly a kurzu bezpečné jízdy. Tudíž mám pořád ještě v krvi, že se jezdí vpravo a předjíždí se jen v přehledných úsecích. Takových ani na motokárách ani na autodromu pro mě moc není. Taky jsem táta od dvou dětí a tedy žádný Chiron. Můj zájem o další dovednost to však nezkalilo a 12. května jsme se přece jen do Sosnové dostavili.

Jirka se svým zcela sériovým rodinným kombi Focusem 1,6, já neměl před barákem zrovna nic lepšího než Jaguar XJS, dvanáctiválec. Samozřejmě trochu dojem z mitra Rejky, potřeba nových pneumatik a brzd mou volbu přistavit si právě toto auto posilnilo.

Ostatní účastníci se dostavili v takových pro tamní prostředí všeobecných, obvyklých až (někdo by mohl říct) nudných Mitsubishi Lancer EVO, Subaru Impreza STI nebo Subaru BRZ. Hádejte jaký vůz vzbudil největší pozornost.

 

Velkou legraci si při těchto kurzech člověk užije v tamní okruhové Fiestě. Nic extra nabušeného, porce legrace je však maximální. U mně to byla láska na první zatáčku. Horší pak po tom hbitém tvorovi přesednout do mého korábu. Nejdříve musela do zatáčky vejít jeho dlouhá příď, až pak jsem mohl točit. Alespoň tento pocit jsem měl a najednou mi proti ryčícímu čtyřválci připadal ten můj pětilitr nudně. Na tak krátkých úsecích jsem jej jen málokdy dokázal vytočit, automatickou převodovku jsem do odvážného podřazování často nedonutil ani v cílové rovince. Celkově jsem si připadal, jako bych gondolou sjížděl divokou řeku. To není chyba auta, je to přece jen GT. Legraci jsem si taky užil, jen jsem si potvrdil svou předtuchu, že na malý zábavný sosnovský okruh je potřeba přijet maximálně tak s jeden a půl litrem, aby techniku auta skloubil s prostorovými možnostmi.

 

Přes nevhodnost Jaguáru do tohoto terénu mi vůz odhalil další vlastnosti, které jsem dosud nevyužíval. Spíše jsem se bál k nim přiblížit a na obyčejné silnici na ně samozřejmě není místo. Při parkování má spíše malý rejd, takže jsem měl pocit, že se do sosnovských zatáček snad ani nevejdu. Vešel, a jak. Vůz držel hezky stopu a kam jsem chtěl, tam jel. Zlé jazyky mohou říkat, že při pomalé jízdě se není čemu divit, zas tak pomalu jsem ale nejel. Vyzkoušel jsem pořádně účinnost brzd, jak jsem schopen využívat možnosti automatu a v neposlední řadě dodělal pneumatiky, brzdové kotouče. Při jejich výměně jsme zjistili, že jsem taky zničil silenbloky zadní nápravy, auto bude zase o něco blíž technické dokonalosti.

 

Kurz sportovní jízdy mohu vřele doporučit. Instruktoři Martin i Mirek jsou kromě jezdeckých schopností (které já zatím ovšem úplně neumím ocenit) výborní a milí instruktoři, těším se až si někdy objednáme „kondiční jízdu“. Ale pozor, pokud je necháte řídit svůj vůz, nejenže vám ukážou jeho netušené možnosti. Slabší nátury to může stát klid v oblasti žaludku, jako to zažil jeden majitel STíčka. Vytrvale pak zkoušel vrátit se do normálu, ale ani když sám seděl za volantem se mu to nedařilo. My jsme pak nevěděli, jestli když se pokaždé z auta vypotácel, se máme smát nebo jej litovat.

Posadka-3_J-Petrasek

Rozhovor s Jardou Petráskem o La Carrera Panamericana

Jednou z forem žurnalistiky je rozhovor. Jelikož se mi dostalo velkolepé příležitosti seznámit se s Jaroslavem Petráskem, členem českého týmu připravujícímu se na letošní La Carrera Panamericana Rallye, napadlo mě taky zkusit udělat rozhovor. Doteď jsem se sportovním redaktorům a zpovídaným sportovcům smál, takové to „Tak co Kateřino, běžela jsi přímo do cíle? Tak určitěěěě, přímo do cíííííleeeeee“ mě opravdu dovede pobavit.

Ale zkus to sám, frajere, jaké to je?

A tak to zkouším. Napadlo mě však, že rozhovor o přípravách na rallye určitě s Jardou vede i jeho maminka. Jak by se tedy ptala maminka, Jardova, či mnoho jiných? Třeba takto:

 

Jaroušku, co sis to zase vymyslel? Pořád něco vymýšlíš …. Cos to dělal naposledy, co jsem se tak bála?

Tak to jsi tak nějak tu otázku trefil. Přesně tyhle otázky poslouchám už od doby, kdy jsem začal někdy před 23 lety skatebordovat a snowboardovat. S postupem času se frekvence těchto dotazů zintenzivnila natolik, že když jsem třeba před 10 lety začal létat na větroních a do toho strávil 3 sezony v motokárách, omezil jsem informovanost rodiny na minimum. Ale to pořád ještě šlo.

Když jsem doma oznámil, že jedeme s kamarádem Milošem Pajrem létat do Argentiny do And s větroněm, a že tam vlastně chceme lítat hodně vysoko a daleko, tak už si mysleli, že víc nevymyslím.  I já si to myslel.  Jinak v Andách se nám povedlo uletět 2 národní rekordy v plachtění a to 1650 km a 1750 km při cca 13 hodinových letech.

Ano, to bylo ono. A teď teda jedeš do Ameriky? Vždyť tam jsou indiáni! Jak jsi na to prosím tě přišel?

Minulý rok někdy touto dobou jsme byli podpořit Vojtu Štajfa na Arctic ralley v Rovaniemi a tam jsme se začali bavit o „Panamericaně“. Nejdřív teda já o tom, že by bylo dobrý projet panamerickou dálnici a on o závodě La Carrera Panamericana. Po chvíli jsme zjistili, že jeden mluví o koze a druhej o voze .

Při další debatě jsme už mluvili jen o voze, teda o dvou, co by mohly jet „Carreru“. Zároveň nás napadlo jet po stopách Jardy Juhana, který závod absolvoval v roce 1953 a 1954. Vojta si politicky vybral Subaru a já se rozhodl splnit si dětský sen s Porsche. Taky politicky – pro Juhana.  No a výsledkem je tým 4 aut s kompletní stavbou těchto vozů, testováním, sháněním prostředků od sponzorů a koncem října start na ročníku 2014.

 

Prosím tě a co ta Anička Polívková, ta jako pojede s vámi v autě?

Anča je vnučka Jardy Juhana a tím pádem se jasně stala patronkou našeho týmu. Zároveň je zvědavá, co děda v Mexiku vyváděl.

 

Dávej na ni pozor, holka zlatá, vždyť tak hezky tančí, aby se jí něco nestalo…. A kde budete spát? A co budete jíst? Přichystám ti na každý den řízky. Na jak dlouho tam vlastně jedete?

Spát budeme jak kdo a jak kde, já asi v obytňáku. Jíst budeme burritos, a když nebude burritos, tak máme s sebou kuchaře a svačináře. Závod se jede 7 dní, ale my tam budeme nějaký čas předem kvůli aklimatizaci a přípravě. Předpokládám, že po závodě se ještě chvilku zdržíme.

A čím pojedeš? Chceš si půjčit naši Felicii? Táta ji spravoval brzdy, měla by být v pořádku.

Jedu s 911kou S z roku 72 kterou postavil automobilový závodník Jiří Fajtl v roce 2001 a  roky 2002 a 2003 s ní jezdil český pohár v rallye. Auto teď prochází kompletní přestavbou dle homologace FIA pro závody v rallye a specifickými úpravami pro „Panameriku“. Potom s ní budu jezdit normální závody. Tatínkovu Feldu necháme spát v garáži.

 

A s kým pojedeš?  Kdo to vlastně organizuje?

Jedu s Petrem Behrem „forďákem“, se kterým se teď účastníme poháru ve sprint rallye.  Organizaci jsme si vzali na starosti s Vojtou, ale je to převážně spolupráce celého týmu.

Jo a vlastně hele, jak se budeš s těmi indiány domlouvat?

To ještě nevím, ale myslím, že osvědčená kombinace ruce – nohy – a nějaký to český pivko bude taky stačit.

Stejně budu mít strach, ty určitě rychlost dodržovat nebudeš. Je tam předepsaná padesátka ve městě, nebo jak se tam rychle jezdí? A to pojedeš po dálnici? Nezapomeň každé dvě hodiny si dát pauzu, jako taťka, když jedeme za babičkou!

Závod se jede poměrně velkým rychlostním průměrem a to nejen měřené úseky ale i přejezdy mezi nimi. Jedeme však za podpory místní policie, dají na nás pozor. To ne jako u nás. Prostě „jinej kraj, jinej mrav“. Osobně to máme odzkoušeno z loňska, kdy jsme celý závod absolvovali jako novináři.

A co ten odpočinek po každých dvou hodinách? Nezapomínej na to!

Maminko, to asi nezvládnu, protože bych nestihl dojet včas večer do cíle. Každý den se jede 500 až 600 km, z toho je kolem stovky kilometrů rychlsotních zkoušek. To je fofr to stíhat. Budu rád, když stihnu během servisní pauzy sníst co Jerry, náš kuchař, ugriluje.

Alespoň že ten oběd stihnete. Teplé jídlo je důležité. Chodíš aspoň někam trénovat do Sokola nebo tak?

Do Sokola, to víš že jo, intenzivně a často. Hlavně až dáme dohromady auta, tak je budeme testovat a do závodu s nimi najedeme tři až čtyřitisíce kilometrů. Na okruzích při tréninkových jízdách před závody, nebo i pojedeme normální soutěž. Musíme se samozřejmě sladit. Taky si pořádně musíme zvyknout na tequilu, takže s tou taky trénujeme.

Co to je?

Takové zvláštní palivo maminko, abychom byli rychlejší.

Aha. Ty hele, ale 500 km, to je víc než z Prahy do Brna a zpět! To zvládneš jet takhle daleko?

Samozřejme, na to jsem už dávno zvyklý. Víš že řídit mě baví už od mala. A když si cestou s Petrem zazpíváme, bude nám i veselo.

No to jo! Dobře teda, tak jeď, ale dávej si na sebe pozor a nebourej!

Mámo, budu dávat pozor jako vždy.  Pošlu ti pohled.

  

 

 

aukce 14

Kokořínsko Historic 2014

“….na 37,5 odbočíme doprava”

“Kolik?”

“37,5”

”óká, 37,5”

 …. “třicet nula …..třicetpět nula …..třicetsedm nula”

“dobře, ještě pětset, pak na téčku doprava. Ty vole, zas nás dojel ten Golf, pusť ho”

“Zajímavé, že jede doleva …. Kolik nám zbývá času do RZ?”

“Na 4 kilometry 12 minut, takže v pohodě. Po dalším milníku dáme čurpauzu“

Ještě pořád mi zní přibližně stejné dialogy ze včerejšího zimního rallye Kokořínsko Historic 2014, kterého jsme se s mým parťákem Jirkou účastnili, oba dva v životě poprvé. Během týdne to chvilkami vypadalo kvůli nemoci Jirkovy dcery, že pojedu sám. Naštěstí tahle smůla byla zažehnána. Nechci si ani představit, jak bych četl itinerář, měřil a hlídal vzdálenosti a hlavně přepočítával čas a rychlost.

                               

Četl jsem o tomto druhu rallye několik článků, ale pořád mi ten systém nebyl jasný, pořád jsem nechápal o co pořádně jde. Za samozřejmost všichni autoři článků považovali tripmastry, stopky, na obrázcích bylo vidět desky s klipy na přidržení papírů, kalkulačky, lampičky, kombinézy a další propriety dodávající jezdci téměř lesk kosmonauta. Nic z toho jsem neměl a ani nemínil kupovat. Takových koníčků, po kterých mi zůstaly doma haldy materiálu a pomůcek k ničemu, jsem už zažil dost. Nejdřív vyzkoušíme, co a jak, pak budeme možná nakupovat.

Když jsem však sám dorazil do kempu ve Mšenu a začal se srovnávat se všemi vozy a profi vybavením jezdců, lehce se do mě pustila nervozita. Poslední kapka měla podobu šipkového itineráře v tabulce s hromadou čísel, které mi připomínaly malby v pyramidách. Naštěstí jsem už velký kluk a uvědomil si, že se nemám posrat dopředu. Naopak jsem si z toho udělal nejdůležitější pravidlo účasti v téhle soutěži:

Nekoukej na jiné. Nekoukej co používají, nesrovnávej se s jejich autem, nedívej se kam a jak rychle jedou a nepřemýšlej proč.

To není poučka zajišťující pouze duševní pohodu, ale umožňující slušné konečné umístění. Nikdy totiž nevíte, jak komu auto funguje, jestli se všemi těmi přístroji umí pracovat a hlavně jestli nebloudí. To se nám docela potvrdilo, protože vás například mohou zmást soutěžní auta jedoucí v protisměru nebo odbočující do jiné odbočky než chcete jet vy. V prvním případě však vozy jedou v protisměru protože mají za sebou delší úsek trati, startovali 45 minut před vámi a trasa je holt zavedla na tu samou silnici, ale opačně. V druhém případě jednoduše posádka chybovala. S přibývajícím časem přichází ke slovu únava a nesoustředění, já jsem v poslední etapě už sotva vnímal navigátorovy pokyny. Nám samotným se taky podařilo zmást asi tři posádky, které tohoto pravidla nedbaly a vydaly se s námi na špatnou cestu. Úplně jsem v kvílení gum při otáčení slyšel jejich kletby.

Co se auta týče, byl jsem s mým Zbigniewem nadmíru spokojen. Malý vůz slabého výkonu si liboval v úzkých nitěnkách třetí třídy, kterými je kokořínsko doslova protkáno. Sedmset kubických centimetrů v motoru typu sparing partner (boxer má válce proti sobě, tady jsou jen dva ležaté válce vedle sebe, takže proto ta přezdívka) si hravě poradilo s krutými stoupáními mezi pískovci a naopak nás síla (nebo spíše slabota) motoru nelákala k rychlostnímu závodění. Průměrná rychlost 37 km/h pro celý závod umožňovala se během etapy i v klidu vyčůrat, čehož jsme my s Jirkou využívali docela často. My jsme, dá se říct, tedy s prominutím, závod prochcali. Furt lepší než jej prosrat, no ne? Myslím, že právě zlákání k radostnému skotačení vozy se silnějšími motory zapříčinilo častější bloudění jiných posádek. To pak vedlo k penalizacím za příjezd ke kontrole ze špatného směru nebo k příjezdu ke kontrole, když už tam dávno nebyla. To se stalo jednomu kolegovi v BMW, který najel po špatném odbočení asi 15 km a byl na konci startovního pole. A Golf zmíněný na začátku?  Předjížděl nás v první etapě asi pětkrát, pokaždé v závratném tempu a otáčkách motoru přehlušujících i náš docela hlučný agregát.

Vniřní hlučnost byla asi jedna ze dvou nevýhod malucha. Druhá bylo přece jen menší pohodlí proti větším autům, které v kombinaci s řevem motoru způsobovalo onu únavu. Večer mi hučelo v hlavě jak za mladých časů po diskotéce. Další soutěžní vybavení nám, jak jsem naznačil výše, chybělo. Denní počítadlo kilometrů jsme ovládli až těsně před závodem, čas jsme měřili hodinkami v telefonu. Oba telefony se nám ovšem při třetí etapě už vybily a nemaje dobíječky, museli jsme nakonec použít notebook a jeho systémové hodinky. Hodně nám pomohla v noční etapě obyčejná čelovka. Proti některým jiným vozům, např. Škoda 110 LS a VAZu 1201 Žiguli, měl Zbygniew ještě jednu netušenou výhodu – denní počítadlo kilometrů měří na stovky metrů, nikoliv jen na celé kilometry. To se to pak jelo!

Kokořínsko Historic je veliká zábava. Krajinu trochu znám už z dřívějška a už dávno jsem si říkal, jak by bylo fajn se projet s veteránkem po Kokořínském dolu, v malebných zákoutích s roubenkami, polorozbořenými domy, jezírky, anebo potůčky linoucími se mezi pískovcovými útvary. Ovšem pozor, popsaná romantika je těžce vykoupena nekvalitou silnic připomínající místy opravdickou Šestidenní.

                              

Příjemným překvapením bylo sponzorské zázemí závodu, kdy každý z účastníků dostal již před závodem docela potřebné motoristické drobnosti a po skončení na památku nějaký ten pokál. Já vím, že zkušení borci to mohou považovat za veteš, já jsem v tomhle malé děcko a cingrlátka miluji. Organizačně Aleš Hodouš a jeho boys zvládli závod přes rekordní počet účastníků výborně. Všichni věděli co mají dělat, nezaznamenal jsem ani náznak nervozity nebo pnutí, který se při obdobných podnicích může objevit.

Letošní rallye poznamenala nepřítomnost sněhu. Vladimír Putin si asi stáhnul všechen na olympiádu a malé středoevropské národy opět okrouhali. Já říkám „Díky Bohu“(což je skoro to samé jako „Díky Vladimíre“), protože už tak byl závod pro mě, jakožto prvničku, docela náročný podnik. Ne že bychom sníh nezvládli, možná by nás to dokonce méně drncalo. Jen by to bylo možná příliš mnoho prvních zkušeností najednou. Takto jsem rád, že jsme se naučili číst šipkový itinerář, že jsme s autem neměli žádnou závadu pro celých 300 km(!) a že jsme nakonec skončili na nádherném 14. místě  ze 40ti posádek (!!).

Až si koupíme tripmastra, teš se, Aleši Urbane, vítězi letošního ročníku!